YouSub
Untitled

cs Czech

Untitled Czech subtitles

0 downloads · 1,294 lines · added Aug 26, 2015

Report a problem
What's wrong?
Advertisement

Czech transcript

POMOZTE MI PROSÍM NEMÁM O SOBĚ PONĚTÍ.
Jen nechápu, k čemu je to dobrý, víš co.
Je to jen pro DVD, chlape.
Na co si vlastně lidi kupujou DVDčka? Copak nemají svý životy? Co je s nima?
Ja vím, ja vím.
Mohl bych dostat rajskou polívku?
Žádný problém. Polévku pro umělce. Rajskou, prosím.
A terárium.
Dylane, díky moc, že tohle děláš.
První otázka. Odkud čerpáš svoje nápady?
Dobře. Dál... ve své kariéře jsi pracoval se slavnými herci...
nemáš nějaké vtipné historky nebo anekdoty?
Preferuješ psaní nebo spíš hraní před vystupováním?
ZRŮDA Dylan Moran (c)
Ahoj, děkuju! Ahoj. Ahoj.
Ano, ano, děkuju.
Vydržte, počkat, počkat, počkat.
Zasranej krám.
Pomoc!
Ale ne!
Zařízení!
Ježišikriste. Teda, k čemu to je?
A je tu vedro.
Odcházím.
Tak, dobře.
Takže zdravím a moc vám děkuju, že jste přišli Dubliňané.
V této době tady můžete dělat tolik věcí.
Vůbec jste si nemuseli vyjít, protože to tady není, jako...
není to jako když jsem tady žil já. Však víte, když pršelo vodorovně...
a 55 chlapů okolo jednoho malého piva v Grogans se mlátilo kvůli čipsům.
A víte, tehdy si lidi dělali účesy podmáslím a...
celá rodina se dělila o čtyři exkluzivní žluté klavírní umělé zuby.
A pak, po 18ti tisících miliónů let se to úplně změnilo.
Najednou se z toho stala tak trochu směs Barcelony a Miami.
Všichni chodí s někým, kdo se jmenuje Fugovia.
A víte, že je to znak rozkvětu venkova a rozvoje měst...
když si tam nemůžete dovolit žít.
Lidi říkají: "Ano, dobře se mi tam dojíždí, žiju na Železných ostrovech."
"Žádný problém, žili bysme i ve stromě."
"Stálo by to jen 400,000 euro, ale..."
Nezávidím vám to všechno, jsem rád, že to nemusím řešit.
Ale víte, když...
Mimochodem, zdravím vás a tak dál.
Tomuhle nevěnuju moc času.
Protože pro mě je to jeden ze vstupů do konverzace...
kterých se lidi hodně děsí.
Protože můžete použít "Ahoj" a potom jste na to vlastně sami.
Lidi se polekají po "Ahoj" - "Ahoj".
"Chceš ananas?" Nevědí...
co si počít dál.
Takže to tak nějak vynechávám.
A... co jsem to chtěl říct? Rychle, rychle.
Nemůžu si vzpomenout. Nemůžu tady dělat úplně všechno.
To ne, ne, ne. To ne.
Víte, to kouření, nekouření...
a všechny tyhle věci, který lidi serou a tak dál...
jak jste se mě na to ptali...
Nakonec si na to všechno zvyknete. Je to hrozně, hrozně všední.
Já jsem si zvykl na tyto bylinkové cigarety.
A... víte co, nic na tom není.
Tyto nové ověřené bylinkové cigarety.
Je to úžasná kopie těch starých, které jsem kdysi kouřil.
Ale ne, netleskejte! Je to příliš smutné.
Zapálit si cigaretu by nemělo být žádným projevem pohrdání společností.
Teda, pokud nejste doktor, který pracuje v inkubátoru.
Neměla by to být velká věda.
Je neuvěřitelná blbost zakázat všechny tyhle věci.
A nezabere to.
Vím, že za pár let se stane, že...
všechny státní inspektory najdou mrtvé...
v příkopech zavalené vajglama od cigaret. Tohleto se stane.
Lidi si vychutnávají to, co je pro ně špatné.
A vžycky to tak bylo.
Víte co, nikdo nezavolá do bordelu...
anebo ňákýho fastfoodu ve čtyři ráno, aby se zeptal...
"Máte ňákej salát?"
"Chcu ředkvičku." "Víte, prostě ju potřebuju."
To s váma udělá heroin.
Nemám tak ňák moc pochopení pro lidi, kteří si ničí život heroinem...
protože člověk by řekl, že dnes...
už o tom někdo z nich slyšel něco špatného.
Lidi třeba řeknou: "Ano, pěkná šupa, ale tak trochu tě z toho rozbolí bříško."
A já sám se s drogama neotravuju.
Víte, už mám svůj věk. Nepotřebuju je.
Když chci závrať, stačí, když se nečekaně zvednu ze židle.
Zapomeňte si pár dní předem zapsat, že jste si zavázali boty a... ú... to je ale nášup!
Ale je to tak. Máte rádi věci, který jsou špatný. Každý, každý je takový.
A lidi tak trochu blázní, hlavně ve městech, víte...
protože je to tam hrozně stresuje.
Lidi spěchají v dopravě a a lítají sem a tam.
Lidi šílí. Dělají různý divný věci, který jsou pro ně hodně špatný.
Třeba chodí do posilovny nebo na jógu.
A všechny ty vysoce karcinogenní aktivity, které si vás nakonec podají.
Nebo dokonce ty debilní knížečky, které jsou k dostání.
"Jak uvolnit vaše vnitřní já" nebo...
"Poznejte 95 zvyků skutečných povalečů, s kterými si ani povídat nechcete."
Anebo "Vypusťte svůj potenciál", to je další z nich.
To je hodně hodně nebezpečný nápad.
Měli byste se vyhýbat vašemu potenciálu.
Chci říct, to je něco, co byste měli naprosto ignorovat.
Ne... jen si ho pokazíte!
Je to potenciál, neřešte ho!
A stejně, je to jako s váším bankovním účtem. Vždycky máte mnohem míň než si myslíte.
Nedívejte se na něj. Ne...
Nechejte ho za imaginárními zamknutými dveřmi ve vašem nitru.
A tak by to mělo být. Protože potom aspoň ve vaší mysli...
bude vnitřek vždy luxusní.
Nádherné naleštěné mramorové podlahy.
Hedvábné závěsy.
Sloupková okna pokrytá svislými příčly, ať je to co chce.
A plameňáci podávající nápoje.
Piána střílející jednohubky do úst elegantních mužů a žen...
kteří si vyměňují bonmoty.
"Ano, toto mi připomíná dobu, kdy jsem byl v Budapešti s Binky."
"Snažili jsme se ukrást husu z kasína. Hahaha."
Ó, jednohubka!
Neotvírejte ty dveře.
Protože tak to tam vypadat nebude.
Jediné, co uvidíte, bude jedna mrňavá šedá hladovějící kočička s průjmem.
Bude sedět na posteli s vyskákanýma pružinama bez matrace...
a bude na vás mňoukat s vykulenýma očima.
Pravděpodobně taky bude kouřit.
Na zdůraznění atmosféry si v pozadí představte její majitelku ve změti roztrhaných ponožek.
A nějaký hrozný chlap, snědý jako kořalka, jde kolem rohu, v ruce džbán hovězího vývaru...
na sobě tílko, a říká...
To je váš potenciál.
Ale podívejte se na lidi, kteří ho využívají. Kteří tomu vlastně obětují všechno.
Jako špičkoví atleti, Beckhamové a Roy Keaneové tohoto světa.
Lidi, kteří běhají sem a tam po stadioně, nadávají a křičí na sebe.
Jsou šťastní? Ne!
Ničí sami sebe!
Kdo je šťastný? Vy, tlustoprdi, kteří se na ně dívate.
S plechovkou piva...
uloženou na vašem devátém břichu...
když řvete rady na ty nejlepší atlety světa.
"Ty sráči!"
Nebudete z toho šťastní.
Budete deprimovaní, když zjistíte, jak málo ho máte.
Nechcete přece zjistit, že to jediné, čeho třeba můžete dosáhnout...
když do toho dáte všechno, když zúročíte poslední kapku vaší vnitřní energie...
a budete sa věnovat sebezdokonalování...
že jediné, čeho byste dosáhli, by možná bylo to...
že byste jedli míň bufetového jídla.
Nikdo to nepotřebuje vědět.
A všichni ti lidi, kteří se opravdu snaží a zdokonalují se...
mají velmi malou představivost, lidi, ktěří chodí do posilovny, aby měli ideální tělo a tak dál.
Zdvihají všechny ty stroje a tahají samé nebezpečné věci.
Neměli by tam být. Nikdo by tam neměl být.
Ženou se za ideálním tělem, ale to s čím vyjdou ven...
je něco, co je trochu tvrdší a pevnější a uhlazenější. Víte, to je nuda.
Chci říct, že hlavním slovem, klíčovým slovem je "ideál".
Mohli byste mít cokoliv.
Moje, moje ideální tělo, by pravděpodobně mělo asi tak...
Jedno oko - stejně asi potřebujete jen jedno.
Něco jako přísavky místo zubů...
protože ty vás nakonec stejně jen bolí...
a dlouhou, dlouhou rouru z mýho zadku až támhle, abych to nemusel řešit.
To by bylo ideální.
Už i popelníky jsou ilegální.
A všichni ti lidi, kteří si nechají zavést implantáty. Je to tak deprimující.
Víte, lidi... nevím, kam tím směřujou.
Možná chtějí víc lásky nebo pozornosti nebo čeho...
ale vždycky se zaměří na ty nejzřejmější místa. Tady.
Kdyby jste opravdu chtěli víc pozornosti...
proč si je nedat do očí?
A potom přesunout oči tam, kde kdysi byli vaše bradavky.
Prsa si dejte na hlavu. Všichni vám budou věnovat pozornost.
A dbaní o sebe je tak trochu hloupé.
Znáte ty věci, které byste měli jíst, ty klíčící věci, které se pěstují.
Nikdo nechce tyhle nesmysly.
Nemůžete se jich zbavit, nejste dost rychlí, protože se pořád množí.
A jak stárnete, musíte udělat nějaké ústupky.
Ja jsem vegetarián, víte, například.
Nejsem ortodoxní.
Vlastně jím hodně masa.
Ale to jenom proto, že mi chutná. Takže morálně vítězím, co se mě týče.
Já se s tím nebabrám. Hodně lidí si myslí: "Asi bych měl jíst jen ryby".
"Nebo být vegan, úplně se vším přestat."
Já jím jen věci, co mají obličej. Nic jinýho nechci. Dejte mi tvář, odřežte ji...
zbytek vyhoďte, tvář osmahněte.
Rád se se svým jídlem bavím.
A vždycky vyhrajete "Kdo první mrkne", když sníte oči.
Ale i z toho...
se stalo něco, co se už se nedá tak snadno vychutnat.
Právě jídlo.
Protože bylo fetišizované touto představou životního stylu.
Kuchařské pořady, které všichni sledují, jsou absurdní. Stejně jako ty kutilské pořady.
Víte, nepotřebujete mít přece akvárium v átriu, které nemáte.
A lidi se potom cítí pod tlakem, aby naplnili určitý životní standard.
No ale kdo má čas...
kdo má doopravdy čas stáhnout kůži z králíčka...
a marinovat ho v kachních slzách...
a přibít ho k zahradní střeše...
a dát se do práce s letlampou, aby měl tu správnou strukturu...
a hodil se k rajčatům, který jste ráno rozmačkali jen svými lokty.
Kdo má na to čas?
Takhle nežije nikdo!
Přitom si stále myslíme, že všichni ostatní tak žijí.
Protože faktem zůstává, že přijdete z práce...
pomyslíte si, že v nejlepším případě možná, když máte hodně dobrodružnou náladu...
"Možná dnes večer budeme jíst něco, co má alespoň dvě barvy."
To ale neuděláte.
Nakonec budete sedět před televizí, sledovat tyhle pořady...
jíst chleba ze sáčku...
a namáčet ho do čehokoliv tekutějšího než chleba.
Protože není čas.
Na tyhle kraviny prostě není čas.
A všichni ti lidi, kteří vám lžou a snaží se vám namluvit...
že jste povaleč, nebo že nežijete správně...
to už dělají i s vínem. Vždycky se vám snaží vysvětlit...
co obsahuje, jaké je komplikované a tak říkají:
"Hm, je lahodné... je to jako, hm, hm, hm..."
"Jako kdyby tam byly mokasíny."
"Tekutina, která vám spraví chrup. Je..."
"výjimečné, velmi lahodné, když vás honí Stasi..."
"v železničním tunelu, kde vás čeká mnich."
V podstatě existují dva druhy vín a ví to každý.
Existuje takové, které vypijete a řeknete:
"Hm, to je dobrý. Můžete nám jich dát osm, prosím? Přineste nám jich osm."
A potom existuje takové, kdy řeknete:
"Proboha, co to je?!"
Jen příležitostně se může stát, že narazíte na komplikovanější druh a řeknete:
"Jéžiš, no vlastně dá se to, docela dobrý."
Nic víc v tom není.
A lidi doopravdy potřebují...
věci, který jsou pro ně špatný.
Opravdu. Stimulanty a podobně. Vždycky je potřebovali.
Víte, jednou za čas se najde nějaký politik nebo fotbalista nebo herec...
kterýho přistihnou v hotelovém pokoji obklopeného šlapkama a kokainem.
A všichni ostatní na to: "Jaká hanba!"
"Jak jen mohl?! To je ale naprosto příšerné!"
"Já bych to nikdy neudělal!"
"Nikdy jsem k tomu neměl příležitost, ale jakživ bych to neudělal!"
"Ó, kolik znechucenosti mi právě teď koluje v žilách."
"Dala by se stáčet do flašek."
Ale co jiného máte dát šlapkám v hotelovém pokoji?
"Dá si někdo jogurt? Dnes ráno jsem udělal trochu jogurtu. Dáte si?"
"Je v něm ovoce a všechno. No tak, nabídněte si."
Hotelové pokoje pokazili každého.
Tomu se nedá pomoct.
Je to jediné místo na světě, kam přijdete a první, co uděláte...
...je, že ukradnete všechno ještě předtím než si odložíte oblečení.
Skáčete nahoru dolů po posteli se sprchovací čepicí na hlavě...
a přemýšlíte: "Co tu ještě můžu dělat?"
Myslím, že to způsobuje telefon, protože má obrázky.
Musíte totiž pochopit...
že většina moderních technologií nefunguje.
Mají vás osvobodit, ale samozřejmě je to hrozná past.
Například mobilní telefony. Každý je má.
I já ho mám a jsou hrozný. Úplně zničily...
Lidi vám zavolají a spustí: "Ahoj, to jsem já, jsem ve vaně."
A vy si myslíte: "Ale pořád jseš idiot, takže..."
"doufám, že se utopíš... a ahoj!"
Úplně zničily dramatičnost novinek, onu prostou myšlenku, že můžete něco vyprávět.
Když jste mohli přiběhnout ze zahrady a zvednout starej bakelitovej telefon, kterej vážil tři kila...
a říct: "Miriam je mrtvá!"
Teď to už nemůžete udělat.
Pravděpodobně jste tam.
"Hej, hlava se jí odkutálela, z očí jí teče sliz. Zrovna tam jdu, počkej, udělám fotku."
"Vidíš, co mám na mysli? Je v prdeli."
Stejný je to... Stejný je to s internetem.
Lidi na mě koukaj, když jim řeknu: "Ne, nepoužívám web."
"Ne, neumím to." Což je pravda.
Lidi na vás civí, jakoby jste právě spadli z višně.
A jsou zhrození.
Ptají se: "Proč ne?"
"Vždyť nemůžeš držet krok s dobou."
A vy si řeknete, jak bych nemohl držet krok?
Jsem teď naživu.
To je dost aktuální.
Nemám rád dokonce ani bankomaty.
Vždyť víte, ty krámy, do kterých v jednu ráno ťukáte...
snažíte se soustředit a ono se vás to pořád na něco ptá.
- "Jste spokojený s vaší hypotékou?" - "Co já vím?!"
Nejsem si jistej dokonce ani tímhle párkem v rohlíku.
- "Chcete si zkontrolovat váš účet?" - "Co seš, moje matka?!"
Kde je tlačítko s obrázkem půllitra?
Anebo flašky.
Proto se to všechno odehrává v hotelovém pokoji.
Nemůžete si pomoct. Jsou tam obrázky.
Vidíte tlačítko s obrázkem chlapíka s podnosem.
Stisknete ho a on přijde se sendvičem!
A vy si myslíte: "Ano, ano, ano!"
"Ovládám nosiče sendvičů!"
"Žiju v kouzelné zemi, kouzelné zemi, kouzelné zemi..."
"se svým telefonem čaroděje ze země Oz."
Ale samozřejmě, že si na to musíte dávat pozor.
Víte, nemůžete to všechno dělat. Všechno se to obrátí proti vám.
Ale je to dost zvláštní, protože více méně...
to posuzujete na základě toho, jak moc vás to rozhází.
Když jste mladí, jdete ven a můžete dělat cokoliv.
Můžete celý večer pít kyselinu z akumulátoru...
vzbudit se a poprat se s někým.
A vaše kocoviny nejsou tak hrozný.
Jsou dost přímočaré, když přichází, jsou jako soudní zřízenci...
a prostě říkají: "Včera jsi byl velmi, velmi nerozumný. Vstávej!"
- "Běž do kuchyně." - "Ne, lituju, co jsem udělal"...
- "Drž hubu. Běž do kuchyně." - "Ale právě jsem se probudil, co budu dnes dělat?
"Převážně naříkat."
Ale když trochu zestárnete, je to vážně neštěstí...
protože se probudíte a myslíte si, že jste v pořádku.
"Je nádherný den!"
"Ptáci se kymácí, stromy zpívají."
"Nádherný."
"Za chvíli bych mohl jít na procházku."
"Možná půjdu na pláž."
Začnete věřit vašim vlastním kecům.
Myslíte si, že to musí být tím sendvičem, kterej jste měli ve středu.
O tomto stádiu pár věcí vím.
Až se konečně dostanete ke dveřím kuchyně...
všichni skřítci prostě spustí: "Hahahahahaaa."
A zakašlete a umřete.
Ale vidíte, posuzujete, jak dobře jste se měli...
podle toho, jak moc jste v prdeli.
Dnes večer půjdete ven, střískáte se, vožerete se do němoty.
Zítra se probudíte, někdo se s váma bude bavit a zeptá se: "Jak bylo včera večer?"
A vy na to: "Bylo to fantastický. Nevidím."
"Nic necítím. Vůbec nic. V levé půlce těla nic necítím. Je to všechno... ó..."
"Nedokážu ani tvořit věty."
"Měl jsi přijít, přinejmenším bys přišel o ucho."
Hodně z toho závisí na tom, jakým jedem se ničíte.
Já si myslím, že fakt nejlepší je víno. Protože má dost pomalý účinek...
podněcuje představivost. A víte, můžete něco jíst, když se bavíte s lidmi.
A potom po chvíli někdo řekne: "Ja vím, ja vím! Já vím!"
"Pojďme si zahrát golf."
"Do Chorvatska."
A vy si pomyslíte: "Fajn, znám někoho, kdo nás tam může hodit."
"Já."
S pivem to tak není. Myslím, že pivo ve skutečnosti...
vyrábějí potravinářské firmy.
Jen proto, aby lidi v jednu ráno zaplavili ulice se slovy:
"Co je to? Hýbe se to? Chyť to! Je to jeptiška, usmaž ji! Usmaž ji!"
A vodka je velmi, velmi záludná.
Protože teď ji nalejí už i dětem.
Víte, tříletým.
A to je velmi zlé, protože je to velmi záludný nápoj...
pijete ho a myslíte si: "Co to je? Nemá to smysl."
"Nemá to chuť, nevoní to. Proč jsme vyhodili peníze za tuhle blbou..."
"Proč stojíme na dopravním ostrůvku? Proč? Cože?"
A whisky je... víte, lidi to v Irsku hodně pijou.
Je to velmi silný nápoj.
Je to velmi... udělá to z vás dva lidi.
Jeden z vás je velmi milý. Přijdete k cizím lidem a řeknete:
"Pojď dál, pojď dál. Sedni si. Proboha živýho, dej si něco."
"Tady je moje postel."
A potom sa změníte z osoby, kterou všichni zbožňují, na někoho, kdo řekne:
"Vypadni kurva z mýho domu. Vypadni!"
"A nech mi spropitné!"
Ale nejnebezpečnějším nápojem je gin.
S tím musíte být vážně, vážně opatrní.
A taky musíte být 45-letá žena a sedět na schodech.
Protože gin není opravdový nápoj. Je to spíš takové řasenkové ředidlo.
"Nikomu se nelíbí moje boty."
"Udělala jsem, udělala jsem 50 blbejch jednohubek a ani jeden z vás..."
"ani jeden z vás..."
"mi nepoděkoval!"
A moje oblíbené: "Všichni sklapněte! Mlčte!"
"Tato písnička je celá o mě."
No to je ale sranda.
Ale existují taky chvíle...
kdy si pomyslíte: "Je to specificky irský fenomén", víte...
Ale lidi to dělají i v Británii a všude možně.
Ve Skandinávii, v majácích, i velryby chlastají.
A občas si prostě pomyslíte: "Takto žít nemusím."
"Nemusím to dělat. Nemusel bych, víte?"
Ale ne, tak dlouho nad tím zase nepřemýšlíte.
Ale to je jen opatrnost... Chci říct, myslím, že...
jak stárnete, všechno se mění.
Protože to všechno nezvládnete dělat neustále.
A pak trochu zestárnete a možná, že máte děti...
a pak jste trochu zopdovědnější, předpokládám.
Anebo v každém případě vzteklejší.
A znechucení z pocitu beznaděje.
Protože děti jsou velmi, velmi přecitlivělé, víte. Opravdu.
Jsou, nebo ne? Všechno takovýto: Minininini...
Co jsou zač? A ty dobročiné sbírky, které mají. Neberou konce.
Znáte to, děti, které potřebují další sušenku.
Děti, které chtějí svůj vlastní džíp.
Děti... děti v nouzi.
Kdy jste naposledy viděli nějaké dítě, které by něco nepotřebovalo?
Kdy vám vlastně nějaké dítě řeklo:
"Nedám si už ten malinový dort, díky."
"Musím už jít umýt auto, dobře?"
Co jsou ve skutečnosti děti zač?
Miniaturní ožralci, to jsou.
Znáte to, ti lidi, kteří vás ráno zdraví tím, že vás kopou kolenem do tváře...
a blekotají nesmysly!
Celej den. Neumí ani chodit rovně.
Když je postavíte na nekonečně rovnou plochu...
najdou tam jedinou překážku a celej den stráví tím, že do ní budou narážet.
Takže je musíte odvézt na pohotovost...
zrovna když děláte něco důležitýho, jako například sedíte.
Chtějí jíst to, co ožralí lidi.
"Co chceš k čaji?"
"Osmažené tiramisu s cukrem."
Mluví jako ožralci.
- "Je čas... čas jít spát. Čas jít na kutě." - "Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! Ne!"
- "Vlez do vany." - "Ne!"
- "Vylez z vany." - "Ne!"
- "Dělej aspoň 5 sekund něco, co nezahrnuje hrubé násilí, prosím tě." - "Ne!"
V Británii schválili zákon, podle kterého už nemůžete...
fyzicky vzdělávat vaše dítě.
A to mi přijde poněkud smutné. Dřív jsem si vždycky odskočil z práce domů...
abych zmlátil svoje děcka.
Aby se udržel kontakt.
Neexistuje moc různých způsobů, jak říct dítěti:
"Prosím tě, nerozsvěcuj a nezhasínej světlo v jednom kuse."
"Už sis zcela definitivně ověřil hlavní výsledky tohoto pokusu."
"Když zhasneš, táta nevidí vůbec nic."
"Pošlape ti tvoje hračky, když se tě snaží najít a zabít..."
"a zlomí si nohu."
Děti si potom uvědomí, jakou mají moc.
Vaší morální povinností je v tom okamžiku přestat se vším, co děláte...
jít a "vysvětlit si to", protože...
jinak to prostě nepochopí.
A myslím si, že děti nejsou teď stejné.
Nejsou jako ty, které si pamatuju, když jsem vyrůstal.
Když jste byli na večírku, dělali jste všechny ty dětské věci. Pobíhali sem a tam, krváceli...
a mučili jste nejslabšího člena skupiny.
Víte, jednoduché dětské hry. Teď už to tak není.
Přednedávnem jsem šel na narozeninovou oslavu mladé osoby, bylo jim všem asi 10 let...
A všichni byli vyvalení na trávníku jako mrtví čmeláci.
A pili latté.
Všichni nespokojení. Jako v Berlíně v roce 1929.
Co se to děje?
Šel jsem za jedním chlapcem a zeptal se: "Co se tu stalo?"
A on na to: "Ale, mám migrénu."
Cože?!
Je ti deset, můžeš se utopit, může tě kopnout proud. Nemůžeš mít sakra migrénu.
A oslavenkyně... té jsem se zeptal: "Proč si nikdo nehraje?"
A ona na to: "Ale, všechny tyhle večírky..."
"uděláš si účes, oblečeš si šaty a nikdo si nepovídá s tvým pravým já."
"Dones mi Martini, prosím tě."
Možná je to jen tou sofistikací.
Opatrností. Jsou mnohem opatrnější.
Další dítě mýho kamaráda...
Víte, jak jsou obrázky na ledničce a musíte se na ně dívat? Podíval jsem se a...
Snažil jsem se být milý a povídám: "To je moc pěkné, to je maminka s děťátkem?"
A ona na to: "Ne, to je kostlivec, kterej kojí kněze."
- "Znáš Goyu?" - "Ne, neznám, promiň".
Ale hrozný okamžik nastane...
když se na vás vaše vlastní dítě obrátí se slovy: "Tá
…

Need subtitles from another video?