Advertisement
Czech transcript
Když uranová střela zasáhne cíl, vytvoří obrovský žár
a do vzduchu rozletí se milony malých uranových částic, které mohou zabíjet.
V osmnáctém týdnu jsem byla na vyšetření,
a tam mi řekli, že jedno z dvojčat je silně deformované.
Na tomto tanku jsme včera naměřili 20.000 násobně vyšší radiaci
než je přirozené záření.
Dnes už vím, že to byla dobře organizovaná válka, špinavá a zákeřná
a my byli jen figurky, na kterých se to všechno mohlo vyzkoušet,
nebo se jen chtěli zbavit něčeho, čeho měli přilíš moc.
Prostě jsem jen nesouhlasil s tím, že vláda Spojených států
chtěla nechat veterány ze Zálivu zemřít v zapomění.
A já vím, že tohle bombardování zničilo moje tělo.
Tak jsem dostala leukémii.
A já se ptám, jestli spojenecké armády, které tady chtěly najít zbraně hromadného ničení,
použitím uranové munice samy zbraň hromadného ničení nepoužily.
Až do tohoto okamžiku jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné,
že 3.000 násobná koncetrace uranu 236 byla naměřena tak daleko od bojových oblastí.
Letadlová loď "Abraham Lincoln" 1.5.2003 prezident Bush oznamuje vítězství v Iráku
Basra dnes
Nemocnice pro matky s dětmi v Basře
Prognózy jsou velmi špatné, 80% těchto dětí zemře. Všechno je otrávené uranovým prachem,
který je roznášen větrem. Vzduch, země, jídlo, všechno je kontaminované.
Toto dítě má kožní nemoc, rybí oči a rybí ústa. Zemře.
Jsou to všechno špatné prognózy, všechny tyto děti nepřežijí dlouho.
Chybí léky a vybavení, hrozná situace, velmi skličující pohled...strašné, strašné, strašné.
Smrtelný prach
Silnice z Ammánu do Bagdádu
Profesor Siegwart-Horst Günther na cestě do Iráku.
79letého lékaře doprovází Tedd Weyman, zástupce ředitele Lékařského institutu pro výzkum uranu z Toronta.
Proč se ještě jednou vracím do Iráku má 3 důvody: za prvé jsem lékař,
za druhé jsem v těchto oblastech 40 let pracoval, a za třetí jsem tady našel munici obsahující uran
a nalezl jsem příznaky těžkých nemocí.
Přijíždím, abych se přesvědčil, zda se tyto nemoci po nové válce v Zálivu budou znovu vyskytovat.
Přijel jsem sem, protože chci odebrat vzorky moči lidí, kteří byli vystaveni bombardování.
Chci ale odebrat také vzorky půdy a vody, možná i plicních tkání, abych zjistil možné zamoření uranovou municí.
Silnice z Basry do Kuvajtu
Místo mnoha tankových bitev v obou válkách v Zálivu
Našli jsme právě tank, který byl zničen municí z ochuzeného uranu
a sice zásahy tady na věži a tady na straně.
A když to změříme, pak nám tento přístroj ukazuje míru radiace daleko v červeném poli.
Při takovém zásahu vznikne uvnitř tanku teplota okolo 1.000 stupňů Celsia, posádka tanku shoří.
Přitom se uvolní se oxid uranu a zamoří okolí.
Tankové pohřebiště Auweiry u Bagdádu
Ted Weyman a irácký lékař dr. Shaykli se domnívají, že oblast je kontaminovaná
a chtějí odebrat vzorky půdy a písku.
Pro dobrou analýzu v laboratoři potřebujeme asi půl gramu vzorku.
Když jsme tu byli před dvěma dny, sbíraly tady děti staré železo,
prachu bylo 10-15 cm, za každým projíždějícím náklaďákem se zvedal v oblacích do vzduchu.
Od doby, kdy jsem sem dorazili, se hodnota na mém Geigeru se ztrojnásobila, dokonce zčtyřnásobila.
Pozorujete na sobě něco od doby, co tady pracujete?
Khazi Abdela, básník a filozof
Ano, cítím něco na plicích, nemohu zhluboka dýchat, mám úzkosti, ale zjevné nemoci nemám.
Ale jsou lidé, kteří jsou nemocemi postiženi, nikdo ani neví, jaké jedy tu jsou.
Půda je zamořená, to je přirozeně nebezpečné.
A Vy sám na sobě, všiml jste si něčeho?
Ten prach tady se dostává do dýchacích cest a je nebezpečný.
Já sám nemám žádnou nemoc, ale znám jednoho chlapce, který tady pracuje.
Přišel za mnou před třemi dny a řekl: "Nemůžu pořádně dýchat" a celou dobu se třásl.
Američané tam stále něco odstřelují a my tady bojujeme o přežití.
Přitom každý ví, že Irák je bohatá země se spoustou ropy, ale teď jsme tak daleko, že ropu musíme pálit.
Poslouchej, co Ti řeknu, Irák svoji ropu a svoje bohatství vždycky používal proti svým vlastním dětem.
Kenny Duncan, britský veterán ze Zálivu
Viděli jsme je vybuchovat, bylo něco sureálního, jako ve zpomaleném záběru.
Tank dostal zásah a teprve po dvou, tří sekundách vyletěl do povětří. Střely pronikaly pancéřem jako nůž máslem.
V devíti z deseti případů se věž utrhne, protože když uranová střela zasáhne cíl,
vytvoří obrovský žár a do vzduchu rozletí se milony malých uranových částic, které každého zabijí.
Proto jsou ty střely tak dobré, protože zabijí všechny uvnitř tanku.
A protože se to stane v uzavřeném prostoru, utrhne to věž tanku a všichni uvnitř uhoří.
Uranové střely obsahují takzvaný ochuzený uran, anglicky "depleted uranium", zkráceně DU.
Je to odpadní produkt atomového průmyslu. Atomový odpad je radioaktivní,
musí být skladován ve zvláštních nádobách a musí být střežen, a to stojí peníze.
Institut ochrany proti záření, Neuherberg u Mnichova
Ochuzený uran vzniká při výrobě jaderného paliva.
Z přírodního uranu, který pro tyto účely nemůže být použit,
se musí vyrobit obohacený uran. Tento proces funguje na principu centrifugy v mlékárně.
Tam se přírodní mléko vpraví do centrifugy, na jedné straně vznikne smetana,
ze které se vyrábí máslo, na druhé straně pak odtučněné mléko.
Analogicky se to děje s uranem, dá se do centrifugy a vznikne obohacené frakce,
která se může použít jako jaderné palivo, a na druhé straně zůstává ochuzený uran.
To znamená, že ochuzený uran je odpadní produkt a intenzivně se přemýšlí,
jak zlikvidovat jeho aktuálně velké zásoby. Ty se celosvětově pohybují
okolo jednoho milionu tun, a denně přibývají.
Uran má extrémně vysokou hustotu, dvakrát vyšší než olovo, které vnímáme jako hodně těžký kov.
Když střela z uranu narazí vysokou rychlostí do tanku, pronikne pancéřem téměř jako nůž máslem.
Přitom se část materiálu odpaří, zbytek se vznítí uvnitř tanku
a následně dojde v důsledku vysoké teploty k usmrcení všech osob uvnitř vozidla.
A právě kombinace vysoké průraznosti a schopnosti spálit je důvodem, proč je tato munice v armádních kruzích tak oblíbená.
Leigh - poblíž Manchesteru
Zde žije veteránka války v Zálivu, Jenny Moore se svou rodinou.
V Zálivu jsem pracovala v muničním skladu.
Když dorazila munice, odjišťovali jsme ji, aby byla připravena do boje.
Střely pak šly zpátky na palety, a pokračovaly na místo nasazení.
A když přijely tanky, mohly být doplněny municí a odjet zpět do boje.
Jenny Moore po skončení války otěhotněla, čekala dvojčata.
V osmnátctém týdnu jsem byla na vyšetření
a tam mi řekli, že jedno z dvojčat je silně deformované.
A ten profesor v Londýně se mne zeptal: "Nechcete nám říct, jaké drogy jste brala? Pak bychom věděli, jak jste Vaše dítě otrávila."
Umíte si představit, jak se cítíte, když vám řeknou, že jste otrávila své dítě?
A že byste měla být šťastná, že jedno přežilo?
A jen proto, že byly v oddělených plodových vacích, jedno přežilo.
Ve 24. týdnu pak jedno z embryí zemřelo, já jsem ale pokračovala v těhotenství s Rebecou.
Po válce v Zálivu v roce 1991 jsem ještě ani já o rizicích uranové munice nic nevěděl.
Tehdy spojenci použili, jak dnes již víme, asi 300 tun uranové munice,
zejména při těžkých tankových bitvách jižně od Basry.
V říjnu 1991 jsem byl pozván, abych se podíval na stav zdravotnictví po embargu OSN.
Zdravotnictví bylo zcela v rozkladu,
dětské nemocnice byly přeplněné dětmi, které tam umíraly na infekce a podvyživení.
Na konci roku 1991 a v letech 1992 a 1993
jsem zjistil příznaky nemocí, které jsem v Iráku 40 let neviděl.
Byl to velký počet případů leukémie, deformací a znetvoření a dalších onemocnění u dětí.
Tehdy jsem začal tyto pro mne neobvyklé příznaky nemocí dětí a novorozenců fotografovat a dokumentovat
protože jsem si něčeho všiml. Mezitím jsem totiž objevil střely, které mi přišly zvláštní.
Když jsem potom v okolí Basry viděl děti, jak si hrají s podobnými střelami, které byly namalované jako panenky
a jedno z těchto dětí zemřelo na leukémii, začal jsem mít podezření.
Při mé práci v Basře jsem se tehdy ptal dětí na jejich zvyky při hraní, a zjistil jsem,
že všechny děti s leukémií, které jsem vyšetřoval, si hrály s nalezenou municí nebo ve vracích tanků.
Téměř všichni otcové znetvořených dětí se jako vojáci účastnili tankových bitev jižně od Basry
a jak jsem zjistil, deformace jejich dětí byly stejné jako vrozené vady dětí narozených po katastrofě v Černobylu.
Na konci roku 1991 jsem napsal první článek o svých poznatcích.
Domníval jsem se, že spojenecké střely jsou radioaktivní a že způsobily ta dětská onemocnění.
A tak se o mně brzy objevily první zprávy v německých novinách,
nejdříve v nových spolkových zemích, protože ty ostatní o tom ještě neměly odvahu napsat.
Také Jenny Moore dostala strašné podezření, když v průběhu druhého těhotenství potratila
a vyšlo najevo, že její mrtvá holčička neměla oči.
Četla jsem, že se také v Americe a jiných zemích narodily děti bez očí.
Od té doby vím, že moje děti zemřely na syndrom války v zálivu.
Starnbergské jezero v Bavorsku
Na jedné konferenci jsem potkal starého kolegu, lékaře profesora Asafa Durakoviče.
12 let vyšetřoval na objednávku Ministerstva obrany USA vojáky, kteří trpěli tzv. Syndromem války v zálivu.
Když veřejně vyslovil doměnku, že jejich nemoc byla způsobena uranovou municí, Pentagon ho vyhodil.
Stal jsem se disidentem, protože jsem se nechtěl smířít s tím,
že americká vláda chce nechat veterány ze Zálivu zemřít v zapomění.
A tak jsem napsal prezidentu Clintonovi dopis, ve které jsem mu jasně sdělil,
že v USA existuje spiknutí proti válečným veteránům ze Zálivu, protože důvody nemocí, které si z Iráku přivezli, mají být zamlčeny.
Po válce v Zálivu 1991 ošetřoval prof. Durakovič 30 vojáků
trpících příznaky neznámých nemocí, které se ale zřetelně podobaly těm nemocem,
které jsem zjistil také u mnoha dětí a dospělých v Iráku.
Na základě jejich chorobopisů a toho, co jsem se dozvěděl od majora Douga Rokkeho
jsem se domníval, že byli kontaminování radiací, ale nevěděl jsem, jakým izotopem.
Od bývalého majora Douga Rokkeho se profesor Durakovič dozvěděl,
že Rokke měl jako velitel transportního oddílu v první Válce v zálivu za úkol
odvoz zničených tanků z bojových oblastí. Následně onemocněl Rokke a téměř všichni jeho muži tzv. Syndromem války v zálivu.
Proto jsem odeslal vzorky moči těchto mužů do radiochemické laboratoře do Aberdenu,
to je mezi Washingtonem a Wilmingtonem.
Vzorky byly odeslány vládní poštou, ale nikdy na místo nedorazily.
Durakovič šel proto tehdy za řediteli své nemocnice, aby jim položil pár otázek.
Řekli mi, že bych tyto věci neměl dělat, protože jsou jen malá nemocnice a žádný výzkumný ústav
a že mám dělat svou denní práci a žádné výzkumy uranu.
A volali mi z nejvyšších armádních míst z Washintonu, abych svou práci zastavil a já se ptal proč.
To je přece v zájmu USA, protože tím pomáhám veteránům a nikdo by tomu neměl bránit, dokud nezjistím, co s nimi je.
Profesor Durakovič chtěl samozřejmě celou věc konečně objasnit,
proto poslal vzorky moči těchto vojáků na analýzu hmotnostní spektrometrií.
A když se vrátily pozitivní výsledky, byli ti, kteří se pokoušeli mi bránit v práci, pořádně konsternovaní.
Nevěděli, co si s tím mají počít, protože jsem měl pozitivní výsledky, přičemž vláda do té doby použití ochuzeného uranu vždy popírala.
Profesor Durakovič pokračoval neochvějně ve své práci
a založil v roce 1995 nezávislý institut "Uranium medical research centre".
Z těch 30 pacientů mělo 20 vysokou koncentraci ochuzeného uranu v těle.
Nikdo o tom už dál nediskutoval, protože masová spektrometrie dodává přesné výsledky a jasné důkazy.
To byl konec toho příběhu.
Ochuzený uran byl důvodem kontaminace veteránů války v Zálivu z roku 1991.
Teď začala americká a kanadská vláda tvrdit, že vyšetření válečných veteránů ze Zálivu,
které profesor Durakovič prováděl, výcházela z mylných předpokladů.
A proto si kanadská vláda objednala protistudii.
Znovu bylo vyšetřeno 200 účastníků války s výsledkem: ani u jednoho jediného se v moči neprokázala přítomnost ochuzeného uranu.
A tak jsme jejich výsledky zanalyzovali a zjistili, že pacienti byli vybráni z té nejzdravější skupiny.
Zadruhé, byly zvoleny takové vyšetřovací metody, aby se nic nenašlo.
A za třetí, a to je to nejdůležitější, vyšetřovány byly špatné orgány a tkáně.
Například byly zkoumány vlasy na přítomnost uranu a já se jich ve vědecké diskuzi ptal,
proč zaměňují uran za rtuť.
Protože rtuť se do vlasů dostat může, ale uran ne. Uran nemá absolutně žádnou biologickou cestu do vlasů.
Za zcela zbytečnou studii promrhali téměř milión kanadských dolarů, které museli zaplatit kanadští daňoví poplatníci.
Byla to idiotská práce, předně to nebyli žádní opravdoví vědci, za druhé ty interpretace byly chybné,
za třetí výběr a za čtvrté metoda. Tak skončil náš příběh v Kanadě.
Já sám jsem šel v roce 1992 jinou cestou. Nechal jsem převézt do Berlína střelu nalezenou v Iráku
v zavazadle jednoho diplomata.
Chtěl jsem konečně vědět jestli moje doměnka, že ta munice je radioaktivní, je správná.
A tak jsem tu střelu nechal prozkoumat na třech universitách, nejprve na Humboldtově universitě,
tam řekli: "Je to vysoce toxické a radioaktivní, s tím nechceme nic mít, jděte na Technickou universitu".
Technická universita se chovala stejně: "S tou věci nechceme nic mít, jděte na Svobodnou universitu do radiologického institutu."
A když jsem tam přišel, řekli: "Dneska je pátek, teď tu věc nechceme, přijďte v pondělí."
A tak jsem musel jet domů a v pondělí znovu skrz celý Berlín zpátky
a tam už čekalo 16 policistů, kteří mě chtěli zatknout, protože už věděli, že ta střela je radioaktivní.
Pak přijelo speciální policejní komando v ochranných oblecích se zvláštní schránkou,
řekli, že je to vysoce toxické a radioaktivní a že to musí zabavit, naložili střelu do schránky a odjeli.
Tento kus jsme v roce 1992 dostali od policejního vyšetřovatele
s cílem zajistit ho, dokud nebude ukončeno vyšetřování původce.
Jako soudní znalci jsme zjistili, že se jedná o uran, a to o ochuzený uran.
Uran je těžký kov a jeho účinek, pokud se dostane do lidského těla, je škodlivý.
Výsledkem vyšetřování bylo, že mě Městský soud v Berlíně odsoudil za "uvolňování ionizujícího záření."
Ve zdůvodnění stálo: "V důsledku špatného zacházení s projektilem vzniklo nebezpečí
kontaminace radioaktivním materiálem, což může vést k ohrožení zdraví."
Proto jsem by odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 3.000,- marek.
To jsem odmítl a následně jsem byl uvězněn.
Musel jsem na pět týdnů do vězení. Tím jsem ale získal důkaz, že můj předpoklad o radioaktivitě projektilu byl správný.
Tím se také potvrdilo, že moje diagnózy, že tyto střely mohly všechno způsobit, byly správné.
Především kolaps imunitního systému s množícími se infekčními nemocemi, zejména virovými infekcemi.
Dále pak zhoubné nádory a leukémie, funkční vady jater a ledvin,
dále pak zejména onemocnění genetického charakteru s vrozenými vadami u novorozenců,
a dále předčasné porody a potraty, podobně jako po nehodě v Černobylu.
Američané a Britové dodnes odmítají jakoukoliv odpovědnost.
Tvrdí, že neexistují žádné důkazy, že uranová munice způsobuje Syndrom války v zálivu, kterým onemocnělo už přes 150 tisíc veteránů.
Na konferencích jako je tato v Hamburku diskutuje profesor Günther s dalšími vědci.
Dozvěděl se například, že se děti amerických veteránů rodí s vrozenými vadami třikrát častěji, než jiné děti.
Také proto bojuje profesor Günther za odsouzení uranové munice.
Jsem lékař a nijak politicky založený člověk, lidé mě zajímají víc, než politický poker.
Úcta k lidskému životu je u mne výrazně větší, než úcta k úřadům a institucím.
Dokážu celkem dobře žít s tím, že ve své naivitě a důvěřivosti
mohu být pro jedny užitečným idiotem a pro druhé nepříjemný otrava.
Jsem lékař, nic víc.
Londýn - před parlamentem
Uranová munice? Bůh nám odpusť! Osvobození Iráku? To jsou naše děti!
Brian Haw, veterán války v Zálivu
To je americká a britská zloba, musíme konečně přestat říkat: "Ty jsi špatný a já jsem dobrý!"
Tihle lidé mají zkamenělá srdce. George Bush a Tony Blair mají být křesťané?
Bombardoval by Ježíš děti? Tohle musíme zastavit, zatraceně!
Tady v Londýně jsem nepotkal jen statečného veterána Briana Hawa,
ale mluvil jsem i s poslanci dolní komory, a přitom poznal veterány a veteránky,
kteří velmi trpí následky vedlejších účinků uranové munice.
Dozvěděl jsem se, že mnozí z nich přicházejí do parlamentu, aby ukázali své děti
s vrozenými vadami, a vraceli při té příležitosti svoje válečná vyznamenání.
Clackmannan ve Skotsku
Devítiletý Kenneth Duncan je synem jednoho takového britského válečného veterána.
Jeho vady nejsou na první pohled vidět, ale má srostlé prsty na nohou,
jeho uši jsou rozštěpené, jeho imunitní systém je silně poškozený.
Velmi rychle se unaví a trpí často trýznivými bolestmi hlavy.
Jeho otec, Kenneth Duncan, byl v roce 1991 v Zálivu těsně za liniemi bojových jednotek
a opravoval zasažené tanky.
Lezli jsme po nich, pracovali uvnitř a neměli jsme žádný ochranný oděv.
Vdechovali jsme ten prach a byli jsme po měsíce vystaveni vysoké koncetraci jedu.
Když se Kenny Duncan oženil a odjel do války, byl zcela zdráv.
Teď má v těle vdechnutý uran a od té doby je nemocný.
Posledních pět šest let bylo nejhorších. Každou noc má křeče, má záchvaty a tiky a proto se léčí.
Pořád se mu něco děje, plive krev a my nevíme odkud to pochází.
Prach v Iráku je mnohem nebezpečnější, než prach u tohoto pokojného bavorského jezera.
Hned po první válce v Zálivu se někteří vědci snažili popsat onemocnění válečných veteránů.
Jedna z prvních teorií byla, že jsou způsobena vdechováním pouštního prachu, tzv. nemoc El Askan.
Kdyby příčinou bylo vdechnutí pouštního prachu, musel by v poušti onemocnět každý. To nebylo ono.
Bylo to vdechováním radioktivního pouštního prachu a proto jsem ho pojmenoval Smrtelný prach, Deadly desert dust.
Ptáte se mne, co teď bude s civilním obyvatelstvem v Iráku. Myslíte, že se o to někdo stará,
když nikoho nezajímá ani osud vlastních vojáků?
Znamenalo by to miliardové investice. Jen vyčištění Basry by stálo 200 miliard dolarů ročně.
Jen dekontaminace mostů přes Eufrat by stála miliardy dolarů.
A pokud něco platí o nemocech amerických, britských a kanadských veteránů,
muselo by se vynásobit tisíci, abychom dostali stav iráckého obyvatelstva.
Přitom tyto vlády udělaly vše co mohly, aby tyto informace zatajily.
Jediná alfa částice může v buněčné struktuře napáchat nenapravitelné škody, se všemi strašnými následky.
To jsou základní poznatky nukleární medicíny a biologie, o tom není třeba diskutovat.
Každé dítě s ukončeným vyšším vzděláním zná následky alfa a beta záření.
A tak říkám všem těm, kdož tyto následky uranové munice stále ještě popírají,
že by se měli vrátit zpátky do školy a naučit se základy fyziky a nukleárního záření.
Neustále se snažím poukázat na nebezpečný uranový prach a patologické změny, které nízké alfa záření způsobuje v plicních tkáních a v krvi.
A vždy jsem zdůrazňoval, že vedlejší účinky nízkého záření jsou značné, což bylo podceňováno.
Dokládal jsem to příklady amerických a kanadských vědců, kteří jsou stejného názoru,
a to že se nízké záření dosud podceňovalo.
Neustále jsem dával podněty k založení institutu, který by se nízkým zářením zabýval.
Byl to profesor doktor Albrecht Schott, který nechal vyšetřit geny britských veteránů ze Zálivu.
V krvi Kennyho Duncana nalezl nápadné množství genetických změn,
a to takového typu, který je typický pro radioaktivitu, a nemohly vzniknout z jiných příčin.
Kenny Duncan byl před válkou zcela zdravý, silný muž, jeho chromozomy vypadaly tak, jak vidíte tady na obrázku.
Pak přišlo záření, došlo k chromozomálním zlomům, čím vyšší míra poškození, tím větší je pravděpodobnost vzniku rakoviny.
Tuto vysokou míru chromozomálních zlomů můžeme vidět v rodině Kennyho a Mandy Duncanových.
Mají tři děti a všechny tři děti jsou geneticky těžce poškozeny.
Uran je při hoření spálen velmi malé částečky,
že se dostane v těle kamkoliv. Nejen do lymfocytů, ale také do mozku, jater a rovněž do spermatu a vajíček.
Proto jsou děti Kennyho Duncana geneticky nemocné.
Tyto děti mají také poškozené chromozomy a budou samozřejm
…
a do vzduchu rozletí se milony malých uranových částic, které mohou zabíjet.
V osmnáctém týdnu jsem byla na vyšetření,
a tam mi řekli, že jedno z dvojčat je silně deformované.
Na tomto tanku jsme včera naměřili 20.000 násobně vyšší radiaci
než je přirozené záření.
Dnes už vím, že to byla dobře organizovaná válka, špinavá a zákeřná
a my byli jen figurky, na kterých se to všechno mohlo vyzkoušet,
nebo se jen chtěli zbavit něčeho, čeho měli přilíš moc.
Prostě jsem jen nesouhlasil s tím, že vláda Spojených států
chtěla nechat veterány ze Zálivu zemřít v zapomění.
A já vím, že tohle bombardování zničilo moje tělo.
Tak jsem dostala leukémii.
A já se ptám, jestli spojenecké armády, které tady chtěly najít zbraně hromadného ničení,
použitím uranové munice samy zbraň hromadného ničení nepoužily.
Až do tohoto okamžiku jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné,
že 3.000 násobná koncetrace uranu 236 byla naměřena tak daleko od bojových oblastí.
Letadlová loď "Abraham Lincoln" 1.5.2003 prezident Bush oznamuje vítězství v Iráku
Basra dnes
Nemocnice pro matky s dětmi v Basře
Prognózy jsou velmi špatné, 80% těchto dětí zemře. Všechno je otrávené uranovým prachem,
který je roznášen větrem. Vzduch, země, jídlo, všechno je kontaminované.
Toto dítě má kožní nemoc, rybí oči a rybí ústa. Zemře.
Jsou to všechno špatné prognózy, všechny tyto děti nepřežijí dlouho.
Chybí léky a vybavení, hrozná situace, velmi skličující pohled...strašné, strašné, strašné.
Smrtelný prach
Silnice z Ammánu do Bagdádu
Profesor Siegwart-Horst Günther na cestě do Iráku.
79letého lékaře doprovází Tedd Weyman, zástupce ředitele Lékařského institutu pro výzkum uranu z Toronta.
Proč se ještě jednou vracím do Iráku má 3 důvody: za prvé jsem lékař,
za druhé jsem v těchto oblastech 40 let pracoval, a za třetí jsem tady našel munici obsahující uran
a nalezl jsem příznaky těžkých nemocí.
Přijíždím, abych se přesvědčil, zda se tyto nemoci po nové válce v Zálivu budou znovu vyskytovat.
Přijel jsem sem, protože chci odebrat vzorky moči lidí, kteří byli vystaveni bombardování.
Chci ale odebrat také vzorky půdy a vody, možná i plicních tkání, abych zjistil možné zamoření uranovou municí.
Silnice z Basry do Kuvajtu
Místo mnoha tankových bitev v obou válkách v Zálivu
Našli jsme právě tank, který byl zničen municí z ochuzeného uranu
a sice zásahy tady na věži a tady na straně.
A když to změříme, pak nám tento přístroj ukazuje míru radiace daleko v červeném poli.
Při takovém zásahu vznikne uvnitř tanku teplota okolo 1.000 stupňů Celsia, posádka tanku shoří.
Přitom se uvolní se oxid uranu a zamoří okolí.
Tankové pohřebiště Auweiry u Bagdádu
Ted Weyman a irácký lékař dr. Shaykli se domnívají, že oblast je kontaminovaná
a chtějí odebrat vzorky půdy a písku.
Pro dobrou analýzu v laboratoři potřebujeme asi půl gramu vzorku.
Když jsme tu byli před dvěma dny, sbíraly tady děti staré železo,
prachu bylo 10-15 cm, za každým projíždějícím náklaďákem se zvedal v oblacích do vzduchu.
Od doby, kdy jsem sem dorazili, se hodnota na mém Geigeru se ztrojnásobila, dokonce zčtyřnásobila.
Pozorujete na sobě něco od doby, co tady pracujete?
Khazi Abdela, básník a filozof
Ano, cítím něco na plicích, nemohu zhluboka dýchat, mám úzkosti, ale zjevné nemoci nemám.
Ale jsou lidé, kteří jsou nemocemi postiženi, nikdo ani neví, jaké jedy tu jsou.
Půda je zamořená, to je přirozeně nebezpečné.
A Vy sám na sobě, všiml jste si něčeho?
Ten prach tady se dostává do dýchacích cest a je nebezpečný.
Já sám nemám žádnou nemoc, ale znám jednoho chlapce, který tady pracuje.
Přišel za mnou před třemi dny a řekl: "Nemůžu pořádně dýchat" a celou dobu se třásl.
Američané tam stále něco odstřelují a my tady bojujeme o přežití.
Přitom každý ví, že Irák je bohatá země se spoustou ropy, ale teď jsme tak daleko, že ropu musíme pálit.
Poslouchej, co Ti řeknu, Irák svoji ropu a svoje bohatství vždycky používal proti svým vlastním dětem.
Kenny Duncan, britský veterán ze Zálivu
Viděli jsme je vybuchovat, bylo něco sureálního, jako ve zpomaleném záběru.
Tank dostal zásah a teprve po dvou, tří sekundách vyletěl do povětří. Střely pronikaly pancéřem jako nůž máslem.
V devíti z deseti případů se věž utrhne, protože když uranová střela zasáhne cíl,
vytvoří obrovský žár a do vzduchu rozletí se milony malých uranových částic, které každého zabijí.
Proto jsou ty střely tak dobré, protože zabijí všechny uvnitř tanku.
A protože se to stane v uzavřeném prostoru, utrhne to věž tanku a všichni uvnitř uhoří.
Uranové střely obsahují takzvaný ochuzený uran, anglicky "depleted uranium", zkráceně DU.
Je to odpadní produkt atomového průmyslu. Atomový odpad je radioaktivní,
musí být skladován ve zvláštních nádobách a musí být střežen, a to stojí peníze.
Institut ochrany proti záření, Neuherberg u Mnichova
Ochuzený uran vzniká při výrobě jaderného paliva.
Z přírodního uranu, který pro tyto účely nemůže být použit,
se musí vyrobit obohacený uran. Tento proces funguje na principu centrifugy v mlékárně.
Tam se přírodní mléko vpraví do centrifugy, na jedné straně vznikne smetana,
ze které se vyrábí máslo, na druhé straně pak odtučněné mléko.
Analogicky se to děje s uranem, dá se do centrifugy a vznikne obohacené frakce,
která se může použít jako jaderné palivo, a na druhé straně zůstává ochuzený uran.
To znamená, že ochuzený uran je odpadní produkt a intenzivně se přemýšlí,
jak zlikvidovat jeho aktuálně velké zásoby. Ty se celosvětově pohybují
okolo jednoho milionu tun, a denně přibývají.
Uran má extrémně vysokou hustotu, dvakrát vyšší než olovo, které vnímáme jako hodně těžký kov.
Když střela z uranu narazí vysokou rychlostí do tanku, pronikne pancéřem téměř jako nůž máslem.
Přitom se část materiálu odpaří, zbytek se vznítí uvnitř tanku
a následně dojde v důsledku vysoké teploty k usmrcení všech osob uvnitř vozidla.
A právě kombinace vysoké průraznosti a schopnosti spálit je důvodem, proč je tato munice v armádních kruzích tak oblíbená.
Leigh - poblíž Manchesteru
Zde žije veteránka války v Zálivu, Jenny Moore se svou rodinou.
V Zálivu jsem pracovala v muničním skladu.
Když dorazila munice, odjišťovali jsme ji, aby byla připravena do boje.
Střely pak šly zpátky na palety, a pokračovaly na místo nasazení.
A když přijely tanky, mohly být doplněny municí a odjet zpět do boje.
Jenny Moore po skončení války otěhotněla, čekala dvojčata.
V osmnátctém týdnu jsem byla na vyšetření
a tam mi řekli, že jedno z dvojčat je silně deformované.
A ten profesor v Londýně se mne zeptal: "Nechcete nám říct, jaké drogy jste brala? Pak bychom věděli, jak jste Vaše dítě otrávila."
Umíte si představit, jak se cítíte, když vám řeknou, že jste otrávila své dítě?
A že byste měla být šťastná, že jedno přežilo?
A jen proto, že byly v oddělených plodových vacích, jedno přežilo.
Ve 24. týdnu pak jedno z embryí zemřelo, já jsem ale pokračovala v těhotenství s Rebecou.
Po válce v Zálivu v roce 1991 jsem ještě ani já o rizicích uranové munice nic nevěděl.
Tehdy spojenci použili, jak dnes již víme, asi 300 tun uranové munice,
zejména při těžkých tankových bitvách jižně od Basry.
V říjnu 1991 jsem byl pozván, abych se podíval na stav zdravotnictví po embargu OSN.
Zdravotnictví bylo zcela v rozkladu,
dětské nemocnice byly přeplněné dětmi, které tam umíraly na infekce a podvyživení.
Na konci roku 1991 a v letech 1992 a 1993
jsem zjistil příznaky nemocí, které jsem v Iráku 40 let neviděl.
Byl to velký počet případů leukémie, deformací a znetvoření a dalších onemocnění u dětí.
Tehdy jsem začal tyto pro mne neobvyklé příznaky nemocí dětí a novorozenců fotografovat a dokumentovat
protože jsem si něčeho všiml. Mezitím jsem totiž objevil střely, které mi přišly zvláštní.
Když jsem potom v okolí Basry viděl děti, jak si hrají s podobnými střelami, které byly namalované jako panenky
a jedno z těchto dětí zemřelo na leukémii, začal jsem mít podezření.
Při mé práci v Basře jsem se tehdy ptal dětí na jejich zvyky při hraní, a zjistil jsem,
že všechny děti s leukémií, které jsem vyšetřoval, si hrály s nalezenou municí nebo ve vracích tanků.
Téměř všichni otcové znetvořených dětí se jako vojáci účastnili tankových bitev jižně od Basry
a jak jsem zjistil, deformace jejich dětí byly stejné jako vrozené vady dětí narozených po katastrofě v Černobylu.
Na konci roku 1991 jsem napsal první článek o svých poznatcích.
Domníval jsem se, že spojenecké střely jsou radioaktivní a že způsobily ta dětská onemocnění.
A tak se o mně brzy objevily první zprávy v německých novinách,
nejdříve v nových spolkových zemích, protože ty ostatní o tom ještě neměly odvahu napsat.
Také Jenny Moore dostala strašné podezření, když v průběhu druhého těhotenství potratila
a vyšlo najevo, že její mrtvá holčička neměla oči.
Četla jsem, že se také v Americe a jiných zemích narodily děti bez očí.
Od té doby vím, že moje děti zemřely na syndrom války v zálivu.
Starnbergské jezero v Bavorsku
Na jedné konferenci jsem potkal starého kolegu, lékaře profesora Asafa Durakoviče.
12 let vyšetřoval na objednávku Ministerstva obrany USA vojáky, kteří trpěli tzv. Syndromem války v zálivu.
Když veřejně vyslovil doměnku, že jejich nemoc byla způsobena uranovou municí, Pentagon ho vyhodil.
Stal jsem se disidentem, protože jsem se nechtěl smířít s tím,
že americká vláda chce nechat veterány ze Zálivu zemřít v zapomění.
A tak jsem napsal prezidentu Clintonovi dopis, ve které jsem mu jasně sdělil,
že v USA existuje spiknutí proti válečným veteránům ze Zálivu, protože důvody nemocí, které si z Iráku přivezli, mají být zamlčeny.
Po válce v Zálivu 1991 ošetřoval prof. Durakovič 30 vojáků
trpících příznaky neznámých nemocí, které se ale zřetelně podobaly těm nemocem,
které jsem zjistil také u mnoha dětí a dospělých v Iráku.
Na základě jejich chorobopisů a toho, co jsem se dozvěděl od majora Douga Rokkeho
jsem se domníval, že byli kontaminování radiací, ale nevěděl jsem, jakým izotopem.
Od bývalého majora Douga Rokkeho se profesor Durakovič dozvěděl,
že Rokke měl jako velitel transportního oddílu v první Válce v zálivu za úkol
odvoz zničených tanků z bojových oblastí. Následně onemocněl Rokke a téměř všichni jeho muži tzv. Syndromem války v zálivu.
Proto jsem odeslal vzorky moči těchto mužů do radiochemické laboratoře do Aberdenu,
to je mezi Washingtonem a Wilmingtonem.
Vzorky byly odeslány vládní poštou, ale nikdy na místo nedorazily.
Durakovič šel proto tehdy za řediteli své nemocnice, aby jim položil pár otázek.
Řekli mi, že bych tyto věci neměl dělat, protože jsou jen malá nemocnice a žádný výzkumný ústav
a že mám dělat svou denní práci a žádné výzkumy uranu.
A volali mi z nejvyšších armádních míst z Washintonu, abych svou práci zastavil a já se ptal proč.
To je přece v zájmu USA, protože tím pomáhám veteránům a nikdo by tomu neměl bránit, dokud nezjistím, co s nimi je.
Profesor Durakovič chtěl samozřejmě celou věc konečně objasnit,
proto poslal vzorky moči těchto vojáků na analýzu hmotnostní spektrometrií.
A když se vrátily pozitivní výsledky, byli ti, kteří se pokoušeli mi bránit v práci, pořádně konsternovaní.
Nevěděli, co si s tím mají počít, protože jsem měl pozitivní výsledky, přičemž vláda do té doby použití ochuzeného uranu vždy popírala.
Profesor Durakovič pokračoval neochvějně ve své práci
a založil v roce 1995 nezávislý institut "Uranium medical research centre".
Z těch 30 pacientů mělo 20 vysokou koncentraci ochuzeného uranu v těle.
Nikdo o tom už dál nediskutoval, protože masová spektrometrie dodává přesné výsledky a jasné důkazy.
To byl konec toho příběhu.
Ochuzený uran byl důvodem kontaminace veteránů války v Zálivu z roku 1991.
Teď začala americká a kanadská vláda tvrdit, že vyšetření válečných veteránů ze Zálivu,
které profesor Durakovič prováděl, výcházela z mylných předpokladů.
A proto si kanadská vláda objednala protistudii.
Znovu bylo vyšetřeno 200 účastníků války s výsledkem: ani u jednoho jediného se v moči neprokázala přítomnost ochuzeného uranu.
A tak jsme jejich výsledky zanalyzovali a zjistili, že pacienti byli vybráni z té nejzdravější skupiny.
Zadruhé, byly zvoleny takové vyšetřovací metody, aby se nic nenašlo.
A za třetí, a to je to nejdůležitější, vyšetřovány byly špatné orgány a tkáně.
Například byly zkoumány vlasy na přítomnost uranu a já se jich ve vědecké diskuzi ptal,
proč zaměňují uran za rtuť.
Protože rtuť se do vlasů dostat může, ale uran ne. Uran nemá absolutně žádnou biologickou cestu do vlasů.
Za zcela zbytečnou studii promrhali téměř milión kanadských dolarů, které museli zaplatit kanadští daňoví poplatníci.
Byla to idiotská práce, předně to nebyli žádní opravdoví vědci, za druhé ty interpretace byly chybné,
za třetí výběr a za čtvrté metoda. Tak skončil náš příběh v Kanadě.
Já sám jsem šel v roce 1992 jinou cestou. Nechal jsem převézt do Berlína střelu nalezenou v Iráku
v zavazadle jednoho diplomata.
Chtěl jsem konečně vědět jestli moje doměnka, že ta munice je radioaktivní, je správná.
A tak jsem tu střelu nechal prozkoumat na třech universitách, nejprve na Humboldtově universitě,
tam řekli: "Je to vysoce toxické a radioaktivní, s tím nechceme nic mít, jděte na Technickou universitu".
Technická universita se chovala stejně: "S tou věci nechceme nic mít, jděte na Svobodnou universitu do radiologického institutu."
A když jsem tam přišel, řekli: "Dneska je pátek, teď tu věc nechceme, přijďte v pondělí."
A tak jsem musel jet domů a v pondělí znovu skrz celý Berlín zpátky
a tam už čekalo 16 policistů, kteří mě chtěli zatknout, protože už věděli, že ta střela je radioaktivní.
Pak přijelo speciální policejní komando v ochranných oblecích se zvláštní schránkou,
řekli, že je to vysoce toxické a radioaktivní a že to musí zabavit, naložili střelu do schránky a odjeli.
Tento kus jsme v roce 1992 dostali od policejního vyšetřovatele
s cílem zajistit ho, dokud nebude ukončeno vyšetřování původce.
Jako soudní znalci jsme zjistili, že se jedná o uran, a to o ochuzený uran.
Uran je těžký kov a jeho účinek, pokud se dostane do lidského těla, je škodlivý.
Výsledkem vyšetřování bylo, že mě Městský soud v Berlíně odsoudil za "uvolňování ionizujícího záření."
Ve zdůvodnění stálo: "V důsledku špatného zacházení s projektilem vzniklo nebezpečí
kontaminace radioaktivním materiálem, což může vést k ohrožení zdraví."
Proto jsem by odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 3.000,- marek.
To jsem odmítl a následně jsem byl uvězněn.
Musel jsem na pět týdnů do vězení. Tím jsem ale získal důkaz, že můj předpoklad o radioaktivitě projektilu byl správný.
Tím se také potvrdilo, že moje diagnózy, že tyto střely mohly všechno způsobit, byly správné.
Především kolaps imunitního systému s množícími se infekčními nemocemi, zejména virovými infekcemi.
Dále pak zhoubné nádory a leukémie, funkční vady jater a ledvin,
dále pak zejména onemocnění genetického charakteru s vrozenými vadami u novorozenců,
a dále předčasné porody a potraty, podobně jako po nehodě v Černobylu.
Američané a Britové dodnes odmítají jakoukoliv odpovědnost.
Tvrdí, že neexistují žádné důkazy, že uranová munice způsobuje Syndrom války v zálivu, kterým onemocnělo už přes 150 tisíc veteránů.
Na konferencích jako je tato v Hamburku diskutuje profesor Günther s dalšími vědci.
Dozvěděl se například, že se děti amerických veteránů rodí s vrozenými vadami třikrát častěji, než jiné děti.
Také proto bojuje profesor Günther za odsouzení uranové munice.
Jsem lékař a nijak politicky založený člověk, lidé mě zajímají víc, než politický poker.
Úcta k lidskému životu je u mne výrazně větší, než úcta k úřadům a institucím.
Dokážu celkem dobře žít s tím, že ve své naivitě a důvěřivosti
mohu být pro jedny užitečným idiotem a pro druhé nepříjemný otrava.
Jsem lékař, nic víc.
Londýn - před parlamentem
Uranová munice? Bůh nám odpusť! Osvobození Iráku? To jsou naše děti!
Brian Haw, veterán války v Zálivu
To je americká a britská zloba, musíme konečně přestat říkat: "Ty jsi špatný a já jsem dobrý!"
Tihle lidé mají zkamenělá srdce. George Bush a Tony Blair mají být křesťané?
Bombardoval by Ježíš děti? Tohle musíme zastavit, zatraceně!
Tady v Londýně jsem nepotkal jen statečného veterána Briana Hawa,
ale mluvil jsem i s poslanci dolní komory, a přitom poznal veterány a veteránky,
kteří velmi trpí následky vedlejších účinků uranové munice.
Dozvěděl jsem se, že mnozí z nich přicházejí do parlamentu, aby ukázali své děti
s vrozenými vadami, a vraceli při té příležitosti svoje válečná vyznamenání.
Clackmannan ve Skotsku
Devítiletý Kenneth Duncan je synem jednoho takového britského válečného veterána.
Jeho vady nejsou na první pohled vidět, ale má srostlé prsty na nohou,
jeho uši jsou rozštěpené, jeho imunitní systém je silně poškozený.
Velmi rychle se unaví a trpí často trýznivými bolestmi hlavy.
Jeho otec, Kenneth Duncan, byl v roce 1991 v Zálivu těsně za liniemi bojových jednotek
a opravoval zasažené tanky.
Lezli jsme po nich, pracovali uvnitř a neměli jsme žádný ochranný oděv.
Vdechovali jsme ten prach a byli jsme po měsíce vystaveni vysoké koncetraci jedu.
Když se Kenny Duncan oženil a odjel do války, byl zcela zdráv.
Teď má v těle vdechnutý uran a od té doby je nemocný.
Posledních pět šest let bylo nejhorších. Každou noc má křeče, má záchvaty a tiky a proto se léčí.
Pořád se mu něco děje, plive krev a my nevíme odkud to pochází.
Prach v Iráku je mnohem nebezpečnější, než prach u tohoto pokojného bavorského jezera.
Hned po první válce v Zálivu se někteří vědci snažili popsat onemocnění válečných veteránů.
Jedna z prvních teorií byla, že jsou způsobena vdechováním pouštního prachu, tzv. nemoc El Askan.
Kdyby příčinou bylo vdechnutí pouštního prachu, musel by v poušti onemocnět každý. To nebylo ono.
Bylo to vdechováním radioktivního pouštního prachu a proto jsem ho pojmenoval Smrtelný prach, Deadly desert dust.
Ptáte se mne, co teď bude s civilním obyvatelstvem v Iráku. Myslíte, že se o to někdo stará,
když nikoho nezajímá ani osud vlastních vojáků?
Znamenalo by to miliardové investice. Jen vyčištění Basry by stálo 200 miliard dolarů ročně.
Jen dekontaminace mostů přes Eufrat by stála miliardy dolarů.
A pokud něco platí o nemocech amerických, britských a kanadských veteránů,
muselo by se vynásobit tisíci, abychom dostali stav iráckého obyvatelstva.
Přitom tyto vlády udělaly vše co mohly, aby tyto informace zatajily.
Jediná alfa částice může v buněčné struktuře napáchat nenapravitelné škody, se všemi strašnými následky.
To jsou základní poznatky nukleární medicíny a biologie, o tom není třeba diskutovat.
Každé dítě s ukončeným vyšším vzděláním zná následky alfa a beta záření.
A tak říkám všem těm, kdož tyto následky uranové munice stále ještě popírají,
že by se měli vrátit zpátky do školy a naučit se základy fyziky a nukleárního záření.
Neustále se snažím poukázat na nebezpečný uranový prach a patologické změny, které nízké alfa záření způsobuje v plicních tkáních a v krvi.
A vždy jsem zdůrazňoval, že vedlejší účinky nízkého záření jsou značné, což bylo podceňováno.
Dokládal jsem to příklady amerických a kanadských vědců, kteří jsou stejného názoru,
a to že se nízké záření dosud podceňovalo.
Neustále jsem dával podněty k založení institutu, který by se nízkým zářením zabýval.
Byl to profesor doktor Albrecht Schott, který nechal vyšetřit geny britských veteránů ze Zálivu.
V krvi Kennyho Duncana nalezl nápadné množství genetických změn,
a to takového typu, který je typický pro radioaktivitu, a nemohly vzniknout z jiných příčin.
Kenny Duncan byl před válkou zcela zdravý, silný muž, jeho chromozomy vypadaly tak, jak vidíte tady na obrázku.
Pak přišlo záření, došlo k chromozomálním zlomům, čím vyšší míra poškození, tím větší je pravděpodobnost vzniku rakoviny.
Tuto vysokou míru chromozomálních zlomů můžeme vidět v rodině Kennyho a Mandy Duncanových.
Mají tři děti a všechny tři děti jsou geneticky těžce poškozeny.
Uran je při hoření spálen velmi malé částečky,
že se dostane v těle kamkoliv. Nejen do lymfocytů, ale také do mozku, jater a rovněž do spermatu a vajíček.
Proto jsou děti Kennyho Duncana geneticky nemocné.
Tyto děti mají také poškozené chromozomy a budou samozřejm
…