YouSub
Untitled

cs Czech

Untitled Czech subtitles

0 downloads · 841 lines · added Aug 27, 2015

Report a problem
What's wrong?
Advertisement

Czech transcript

Německá armáda během 1. světové války strašlivě trpěla.
A spolu s ní trpěl i německý národ, obzvlášť po válce. Drtivé sankce
uvalené vítězi Versaillskou smlouvou, uvrhly zemi do těžké recese.
Na ulicích vládl chaos a ve vzduchu se vznášela anarchie.
Komunisté ovládli řadu měst, včetně Berlína.
Jelikož nehorázné válečné reparace a bezskrupulózní politici
odsáli velkou část národního bohatství, propadl se průměrný Němec do chudoby.
Hyperinflace a nezaměstnanost brzy následovaly a zlikvidovaly veškerou naději, víru i mravy.
Německá města zaplavila pornografie, prostituce a dokonce i hladovějící děti byly
prodávány coby sexuální hračky. Zločin se vymknul kontrole, stejně jako pití a závislost na drogách
množily se sebevraždy a situace se zdála být beznadějná.
A pak se věci proměnily - od základu.
Nedlouho po převzetí moci nacionálními socialisty došlo k oživení německé ekonomiky.
Nezaměstnanost vymizela. Stavebnictví ožilo. Byly nastartovány obří projekty. Znovu se objevila ztracená víra.
Po letech hladu, nedostatku, hanby a ponížení
se Německo znovu stalo šťastným, zdravým národem plným naděje.
Přerod země z mizérie a bídy do pozice světové velmoci byl natolik neuvěřitelný,
že časopis Time v roce 1938 zvolil Adolfa Hitlera „Mužem roku.“
Někteří s nadějemi vyhlíželi nastávající kulturní, ekonomickou a politickou renesanci celé Evropy.
Jiné světové síly – mocné a závistivé ale především vystrašené -
nyní ale dnem i nocí usilovaly o zničení Německa…
Druhá světová válka byla nejkrvavějším a nejničivějším konfliktem v dějinách. Dlouhých šest let
vedla v nerovném boji německá vojska se střídavými úspěchy válku proti armádám většiny zbytku světa.
Nakonec bylo ale Německo – čelící drtivé přesile mužů i materiálu – znovu poraženo.
Po této porážce však neměla být Říše potrestána ‚pouhými‘ reparacemi, odejmutím území,
nebo prostou dekadencí a zoufalstvím – ne. Tentokrát čelilo Německo
ryzí nenávisti, nejdivočejší a nejzarytější nenávisti, jakou si lze vůbec představit.
Miliony a miliony Němců, z nichž mnozí neměli naprosto nic společného s válkou, byly systematicky
znásilněny, mučeny a zmasakrovány nejkrutějšími a nejsadističtějšími představitelnými způsoby.
Osud německého národa během a po válce zůstával jedním z nejtemnějších
a nejpečlivěji strážených tajemství světových dějin…
až do teď.
Film Hellstorm vznikl na základě stejnojmenné knihy spisovatele a historika Thomase Goodriche.
Během posledních třiceti let Goodrich psal o četných kontroverzních tématech:
Americké občanské válce, Abrahamu Lincolnovi, válkách s americkými Indiány;
ale jelikož obě světové války zůstávají i dnes velice aktuální
považuje autor toto své dílo za nejpotřebnější a nejnaléhavější.
Thomas Goodrich: Toto je příběh zločinů a hrůz, způsobených Německu
během 2. světové války a po ní. Následující slova zaznívají z úst samotných obětí a
svědků zvěrstev. Nepokoušíme se tu přednést perspektivu
„druhé strany.“ Tomu, kdo stojí o dějiny války napsané vítězi, stačí jen zhlédnout
hollywoodský film, zapnout si v televizi libovolný válečný dokument nebo zajít do knihovny.
Tento film - stejně jako kniha, na jejímž základě vznikl - se nezabývá údajnými
zločiny Němců „proti světu“ během tzv. „dobré války.“ Ne.
Namísto toho se soustředí na zločiny světa vůči Němcům. Popisované zločiny jsou natolik ohavné,
příšerné a prosáklé zlem, že čeština postrádá k jejich adekvátnímu popisu slova.
Tyto zločiny ležely skryty pod vítězi navršenou mohylou propagandy
a lží přes 70 let.
Film není věnován jen obětem nejhorší války historie, jimž byl upřen hlas, ale také
budoucím generacím.
Doufáme, že pokud bude dostatek dobrých lidí na celém světě ochotných naslouchat a dozvědět se,
co se těmto nevinným obětem – mužům, ženám, starým, mladým, nemocným, zvířatům - stalo,
v nedaleké budoucnosti jako jeden povstanou
a společným hlasem budou požadovat, aby se už nic takového nikdy a nikde
nemohlo opakovat.
TERORISTICKÉ BOMBARDOVÁNÍ
Během 2. světové války bylo Německo vystaveno neutuchajícím útokům z nebes.
Spojenci bylo vytrvale označováno jako „kobercové“, “saturační“ nebo „bombardování bez limitů,“
německé ženy a děti, které je musely snášet, však tuto noční můru nazývaly
jednodušeji a výstižněji – „teroristické bombardování.“
Teroristická kampaň nebyla žádným omylem. Byla realizací tajného plánu britského premiéra
Winstona Churchilla a velitele bombardovacího letectva Arthura Harrise nasměrovat celou moc
RAF proti německým civilistům; způsobit tolik škody, zničit tolik domovů
a zabít tolik mužů, žen a dětí, kolik jen bude možné.
Winston Churchill: Německá města budou vystavena utrpení takové závažnosti, stupně a rozsahu
jakou ještě žádná země nezažila.
Neexistuje takové násilí, jehož bychom pro dosažení tohoto cíle nebyli ochotni použít.
Noc 24. července 1943 poskytla ukázku tohoto Churchillova násilí.
Na obyvatele více než milionového Hamburku zpočátku tento nálet působil
jako běžný letecký poplach. Zanedlouho však začaly stovky nepřátelských letadel shazovat tuny
a tuny výbušnin do srdce Hamburku. Školy, kostely, nemocnice,
domy, staleté umělecké a architektonické památky byly rozbity. S každou další vlnou
bombardérů se intenzita zuřivosti stupňovala až do ničivého ohnivého inferna.
A pak náhle letadla zmizela. Nebe bylo čisté a vše ztichlo.
Když omráčení přeživší vylezli ze sklepů a krytů,
zjistili, že z jejich nádherného města se stala hromada kouřících trosek.
Druhého dne, zatímco hasiči z celého severního Německa bojovali s plameny,
objevily se náhle spojenecké bombardéry nad Hamburkem znovu. Přesně podle plánu překvapili Američané
nejen záchranáře, ale také kolony uprchlíků. Následující masakr si vyžádal tisíce obětí.
Následující noci se znovu vrátila RAF. Nádavkem k obvyklému nákladu vysoce výbušných náloží
shodili Britové i tuny fosforových bomb k urychlení hoření.
Výsledné vzplanutí zažehlo „ohnivou bouři.“ Intenzivním horkem způsobené větry síly uragánu
vytrhávaly z kořenů stromy, strhávaly střechy z budov a vtahovaly křičící oběti do svého děsivého víru.
Někteří z těch, kdo na ulicích unikli rychlostí přes 200km/h vanoucím větrům, utonuli v roztaveném asfaltu
a rychle vzplanuli v plamenech. Lidem, kteří se pokoušeli uniknout peklu v četných hamburských kanálech
a průplavech, nejprve shořely plíce a posléze na hladině i celá těla.
V centru ohnivé bouře přesáhla teplota 800°C.
Když se obří plochy ohně spojily, dosáhly plameny do výše několika kilometrů.
Útoky proti Hamburku neustaly celý další týden.
Brzy už nebylo co ničit.
Příhodně Spojenci označená „Operace Gomora“ byla záměrným a promyšleným pokusem
sežehnout Hamburk a jeho obyvatele z povrchu zemského.
Plán byl naplněn. Třicet čtverečných kilometrů totální zkázy, tři čtvrtě milionu lidí bez domova
a mezi 60 - 100 tisíci mrtvých, především žen a dětí.
Hamburk v podstatě přestal existovat.
Nyní bylo nasnadě, že spojenecká válka proti Německu se stala válkou masakru a nepokrytého teroru.
Stejný postup byl uplatněn znovu a znovu po celém Německu.
Všechna německá města sdílela stejný osud. Po přeměně cíleného města na trosky se spojenecké
bombardéry brzy vracely v naději, že se jim podaří chytit záchranáře a přeživší v otevřeném prostoru
a pomocí zápalných bomb spálit vše, co ještě zbylo. Když hučící bombardéry uvolnily svůj smrtící náklad,
na zatracené město se snášel skutečný ohnivý déšť. Tisíce menších požárů se spojily
v jedinou obří výheň, vyvolávající ohnivý a větrný vír plamenů.
Katy Hoffmeisterová: Sotva se mi uprostřed ulice dařilo běžet proti větru.
Nemohli jsme se dostat přes ulici, protože asfalt se roztopil. Na cestě
leželi lidé, někteří už mrtví, jiní ještě naživu, ale uvázlí v asfaltu.
Klečeli a křičeli.
Někteří jako zázrakem peklo přežili, když našli záchranu v řekách, kanálech či parcích.
Tisícům dalších se to však nepodařilo. Když nálety konečně ustaly a ohně začaly ustupovat,
záchranáři spěchali osvobodit lidi uvězněné pod troskami.
Když se konečně propracovali až ke krytům, často se jim naskytly výjevy
nepopsatelné hrůzy. Zdi přímo zasažených sklepů byly nasáklé krví
a potřísněny úlomky kostí, mozků a dalších tělesných částí.
V některých sklepích našli záchranáři podlahy pokryté po kolena sahající vrstvu kluzkého tuku
– z těl obětí se stala tmavá kapalina.
Když do zbytku světa poprvé pronikly zprávy o řezničině německých
žen a dětí z rukou RAF, promluvili kritici válečných zločinů.
Spisovatelka Vera Brittainová: Nemilosrdné kobercové bombardování stísněných měst představuje větší hrozbu
integritě lidského ducha než cokoliv, co se dosud na této planetě odehrálo. Není
žádné vojenské a politické výhody, která by ospravedlnila tuto zvrácenost.
Přestože kritika příslušníků RAF, směřující do vlastních řad, byla považována za vlastizrádnou,
míra Německu způsobených hrůz donutila některé z nich konfrontovat své svědomí.
Letec RAF: Pod námi byli lidé, kteří umírali spalováni v roztaveném asfaltu,
a my jsme shazovali do této zkázy další zápalné bomby.
Cítil jsem nesmírný soucit s lidmi, hynoucími v plamenech, které jsem pomáhal zapalovat.
Coby symbolu Třetí říše a nejočividnějšímu dokladu německého odhodlání vytrvat v boji
bylo Berlínu určeno více bomb, než kterémukoliv jinému německému městu.
Pochybná pocta jména nejčastěji spojovaného s bombardováním Německa však připadla
jinému sídlu – Drážďanům.
Jelikož Drážďany zažily za pět let války jen dva malé nálety, řada lidí se domnívala, že
město za svou spásu vděčí svým nenahraditelným pokladům – přepychovým palácům, celosvětově
proslulým muzeím a galeriím či majestátním, staletým katedrálám.
Jiní se domnívali, že vhledem k prakticky absolutní absenci těžkého průmyslu
spojeného s válečným úsilím nepokládá nepřítel město za hodnotný cíl.
Ještě další pak za nejlogičtější odpověď pokládali 26 tisíc ve městě internovaných spojeneckých válečných zajatců.
V neposlední řadě pak byly Drážďany považovány za bezpečné před nálety kvůli přítomnosti více
než půl milionu uprchlíků, prchajících před hrůzami sovětského postupu na východě.
Navzdory zoufalé situaci a blížící se válce byli drážďanští pevně odhodlání oslavit v noci
13. února každoroční karneval, obdobu amerického Mardi Gras, v Německu zvaný
Fasching. Ženy, děti a pár zbývajících mužů v kostýmech
zaplavili ulice města, aby naposled oslavili slavnost
před nevyhnutelnou porážkou Německa.
Před desátou večerní se rozezněly poplašné sirény. Nevypukla žádná panika. Většina obyvatel zvuk
ignorovala. I kdyby existoval dostatek protileteckých krytů, málokdo by se do nich uchýlil
– obecně se totiž mělo za to, že podobně jako v předcházejících 171 případech
půjde i této studené, ale radostné noci o planý poplach.
Místo signálu značícího konec poplachu však Drážďany ohlušil o chvíli později jiný zvuk
připomínající zemětřesení. Jak se nad hlavami obyvatel objevovala vlna za vlnou letadel RAF,
začaly dopadat první z mnoha a mnoha tun bomb.
K standardnímu nákladu výbušnin byly přidány i stovky tzv. blockbusterů, až 4 tuny těžkých bomb,
které byly schopné zničit celé bloky zástavby. Starobylé katedrály, paláce
a muzea byly během vteřin přeměněny na prach. Na nádraží byly stovky těch,
kteří se odmítli vzdát svého vytouženého místa ve vlaku, roztrháni na kusy.
Uvnitř velkého cirkusového stanu zmasakrovaly výbuchy a šrapnely diváky, účinkující i zvířata.
Napadnuty byly i viditelně označené nemocnice. Na ulicích, chodnících
a na mostech přes Labe lidé v kostýmech bez možnosti úniku
hynuli po tisících.
Masakr pokračoval bez známek polevení.
A pak náhle řev shora ustal, výbuchy dole ustaly a rozhostilo se naprosté ticho.
O několik minut později prolomil vítané ticho ještě toužebněji očekávaný signál konce náletu.
Přestože zkouška ohněm se zdála táhnout celou noc, netrvala ve skutečnosti
ani půl hodiny. Během těchto necelých třiceti minut však vzala za své jedna
z nejkrásnějších perel světové architektury.
Hasiči z okolních měst a pracovníci Červeného kříže proudili do města, aby se pokusili pomoci obětem.
Rodiny volaly na své pohřešované. Mnohým události připomínaly proroctví o konci světa.
Nikdo v zasaženém městě nebyl emočně připraven na následující události…
O půl druhé v noci se země znovu začala otřásat. Více než tisícovka burácejících strojů
zaplavovala město smrtícím deštěm. Druhá vlna bombardérů byla naložena také
nákladem zápalných náloží. Během pouhých minut tisíce zápalných bomb
zažehly trosky a běsnící plameny rozpoutaly nelidskou výheň. Jelikož neměli drážďanští s nálety
ani ohnivými bouřemi zkušenosti, reagovali pomalu. Mnozí opět hledali záchranu ve sklepích,
aniž by si uvědomovali, že žár přeměnil jejich úkryty v obří pece.
Jiní se snažili utéci ulicemi, jen aby uvázli v tavícím se asfaltu nebo je do sebe vtáhl
ohnivý vír. Měděné střechy se roztékaly a na lidi pod nimi tak stékaly proudy
roztaveného kovu.
Během noci si peklo jméno Drážďany bralo oběti po tisících,
desítkách a stovkách tisíc.
Když na druhý den ohně vyhasly, pustili se záchranáři do práce.
Záchranář: Nikdy bych si nedokázal představit tolik mrtvých, kteří zahynuli
tolika různými způsoby. Některé z obětí vypadaly jako zdánlivě
klidně spící lidé; tváře jiných zrůznila bolest a jejich těla vír obnažil takřka
na kost; byli tu nebozí uprchlíci z Východu oděni jen v hadrech
i lidé z opery v celém svém přepychu; tady ležel mrtvý coby beztvarý špalek,
onde jako vrstva popela. Celým městem se vznášel nezaměnitelný zápach
rozkládajícího se masa.
Všechny odpudivé pachy, linoucích se Drážďanami – síra, plyn, splašky –
překrýval jediný: spálené maso.
Co bylo zprvu mylně pokládáno za tisíce ožehlých polen, roztroušených po ulicích,
bylo brzy určeno jako ohořelá těla přilepená k povrchu; každé z nich zmenšeno asi do metrové délky.
Záchranář: Jednou z věcí, na niž nikdy nezapomenu, byly pozůstatky nejspíše
matky a dítěte. Scvrkly se a shořely do jednoho, k asfaltu
pevně přichyceného kusu. Zrovna je oddělovali od vozovky. Matka musela dítě skrývat pod sebou,
protože jeho tvary byly stále patrné, objímané matčinými pažemi.
Vědomi si toho, že lidé ze starého města se pokusí uniknout plamenům do otevřených prostor,
shodila RAF stovky vysoce výbušných bomb na obří park ve středu města. Tady se odehrála
příšerná jatka – utržené končetiny, znetvořená těla, hlavy oddělené od těl.
Všeobjímající noční můra.
Člověk z Červeného kříže: Padl jsem na kolena, plakal a třásl jsem se. Leželo tam několik žen
s rozpáranými břichy. Šlo vidět jejich napůl ven z lůn visící nenarozené děti.
Mnoho z nich bylo znetvořeno. Takové výjevy se odehrávaly všude
a člověk pomalu otupěl. Jednal zcela mechanicky, jako zombie.
Dalšího rána se rozšířila zvěst, že přeživší se mají shromáždit v městských sadech. Jak si zbídačelý
dav pomalu klestil cestu přes trosky a mrtvé, dospěl do parku a k travnatým
břehům Labe. Někteří své milované našli, většina však nikoliv.
A pak opět prolomil ticho zvuk leteckých motorů.
Americké bombardéry začaly drtit trosky bombami a stíhači se zaměřili na tisícovky
uprchlíků v parcích, podél řeky a na dalších volných prostranstvích.
Dokonce i zvířata v zoo, která nějakým zázrakem přežila nálet,
se stala cílem postřelování. Správce zahrady sledoval se slzami v očích, jak americký pilot
dohnal a zabil poslední živou žirafu.
I když tento nálet trval jen deset minut, Američané se vrátili další den, i ten po něm a další
– podle všeho odhodláni vymýtit z Drážďan veškerý život.
Jednou z dalších hrůz, kterou si museli prožít přeživší, bylo vyprošťování mrtvých.
Nejprve těla vidlemi nahazovali na náklaďáky a vozy, aby je odváželi do mělkých hrobů
na okraji Drážďan. Brzy bylo zjevné, že tímto pomalým způsobem nebude
nikdy možné zvládnout obrovské množství těl. Proto byly v různých částech města z traverz
vyrobeny obří rošty, na něž byla těla položena jako polena. Jakmile tyto kupy dosáhly
asi tří metrů na výšku a deseti na délku, byly pomocí plamenometů zapáleny.
Měsíc po masakru hlásil drážďanský policejní náčelník, že z trosek bylo vytaženo přes 200,000 těl.
Pozdější odhady Červeného kříže hovořily
o 275,000 obětech náletů. Vzhledem k mimořádné hustotě obyvatelstva města
v noci na 14. února a tomu, že tisíce obětí byli utečenci
bez úřední evidence a také faktu, že řada těl byla pohřbena navždy pod troskami nebo se prostě
vypařila či roztopila, se další odhady počtu obětí, hovořící o 300,000 až 400,000 mrtvých,
pravděpodobně blíží skutečnosti více.
Během zničení Drážďan ohněm zemřelo více lidí než
při obou nukleárních útocích na Hirošimu a Nagasaki dohromady.
Člen posádky RAF: Přelétávat tam bez odporu mi připadalo jako vražda. Cítil jsem se jako zbabělec.
Ruku v ruce s tímto terorem proti německým městům šla i politika „příležitostných cílů“
nad venkovem. V jejím rámci spadalo vše, co se v Říši pohybovalo, do kolonky vhodných cílů
spojeneckých letadel. Lodě, nákladní auta, vlaky, sanitky, ženy vracející se na kole
z nákupu, zemědělci na polích, zvířata na pastvě a dokonce i děti na školních dvorech byli terči
spojeneckých letadel.
Ve zjevném pokusu o rozšíření války napadly americké bombardéry dokonce Curych, Basilej a další
cíle v neutrálním Švýcarsku. Navíc plánoval Churchill shodit na německá
města otravné plyny a tak zabít a ty ženy a děti, které dosud přežívaly v troskách.
Když mu poradci zdůraznili, že by mohl Adolf Hitler reagovat obdobně svými zásobami chemických
zbraní, byl vražedný plán zavržen.
Peklo snášející se z nebe mělo i svůj obraz na povrchu.
Jak si Němci brzy uvědomili, spojenecké mocnosti usilovaly nejen o fyzické zničení země,
ale také o duchovní zničení jejího lidu.
ZNÁSILNĚNÍ NĚMECKA
Hrůza a děs přicházely od Východu. Šířily se četné zvěsti a náznaky o tom, co lze
očekávat, pokud sovětské síly obsadí Německo. Většina Němců však zůstávala optimistická.
Podle mnohých se pověstmi o „asijských hordách“ vláda jen pokoušela
utvrdit jejich odhodlání k odporu.
Taková byla situace, když se v noci 20. října 1944, zatímco pruská vesnice Nemmersdorf a
přilehlá sídla klidně spala s falešným pocitem bezpečí, nemyslitelné stalo skutečností.
Po prolomení německé linie Rudá armáda náhle vtrhla na říšské území
a přelila se přes venkov. Po několika dnech zoufalých bojů se Wehrmachtu na tomto úseku
fronty podařilo přeskupit a zuřivým protiútokem vytlačit rudoarmějce zpátky za hranici.
Německým vojákům se naskytla hrůzná podívaná. Právě zde, v Nemmersdorfu,
zděšení Němci poprvé spatřili peklo na zemi.
Podél cest byly kolony uprchlíků dostiženy komunisty; lidé byli
strháváni z vozů, znásilněni a následně na místě zabiti.
Svědek: Na dvoře blízkého statku stál vůz, k němu byly za ruce
přibity čtyři nahé ženy. Za nimi stála stodola,
a k oběma vchodům byla za ruce v pozici ukřižované přibita nahá žena.
V domech jsme našli celkem 72 mrtvých žen, včetně malých dětí
a jednoho 74-letého starce, všechny zavražděné zvlášť brutálním způsobem, jen pár
jich mělo prostřelena hrdla.
Některé děti měly rozbité lebky.
V jednom z pokojů seděla na pohovce 84-letá žena,
s polovinou hlavy useknutou sekerou nebo rýčem.
Starci, kteří se snažili ochránit své ženy, dcery a vnučky, byli sami
sraženi a rozsekáni na kusy nebo přeříznuti vejpůl. Padesát francouzských zajatců a polských
dělníků, kteří instinktivně vystoupili na ochranu žen, bylo vykastrováno a zabito.
Ohromeny rozsahem zvěrstev, pozvaly německé úřady neutrální pozorovatele
ze Španělska, Švédska a Švýcarska, aby si zblízka prohlédli krveprolití. Když však
jejich zprávy odešly do světa, odpovědí jim bylo jen mlčení.
V zimě roku 1944 už totiž byla zběsilá propagandistická válka proti Německu vítězně dobojována.
V poslední fázi konfliktu dosáhla válka slov tak zvrácené extremity
že jen pár lidí mimo hranice Říše znepokojily zprávy o německých novorozencích
s rozbitými hlavami a ukřižovaných Němkách. V těchto měsících nepřítelem, určeným ke zničení,
nebyl jen Adolf Hitler nebo NSDAP ani vojáci v poli.
Cílem postupujících Spojenců nebylo nic menšího než naprosté
vyhlazení německého národa do posledního muže, ženy a dítěte.
Olej do ohně nenávisti přiléval mezi jinými židovský spisovatel a propagandista Ilja Ehrenburg.
Jeden z nejvlivnějších mužů Sovětské svazu zajisti
…

Need subtitles from another video?