Advertisement
Czech transcript
Německá levicová televize ZDF, dokument o faktech nekontrolované islámské
imigrace a jejich vlivech na německou společnost a zákon
Očekává se, že přibližně 800 000 uprchlíků imigruje do Německa
tento rok. Vidí zde nějakou budoucnost?
Chtějí být součástí společnosti, integrovat se,
nebo se pouze ponoří do paralelních světů?
Obávám se, že se zopakují stejné chyby, které se udělaly v padesátých a šedesátých letech,
kdy vláda pozvala všechny zahraniční dělníky,
kteří zde pro sebe vybudovali kompletní paralelní světy a že to dnes dělají znovu.
Podle ústavy mají muži a ženy stejná práva,
ale hodně imigrantů to vidí úplně opačně.
Ženy musí poslouchat muže. Je to pravda?
Ano, to je pravda, protože žena patří pouze a jen určitému muži
a nikomu jinému a musí nosit na hlavě šátek, neměla by mít make-up a podobně.
Právní experti varují před paralelním právem nazvaným „právo míru“.
V Německu máme německé zákony a nic dalšího, a ty platí pro všechny
včetně imigrantů a uprchlíků.
Mnozí říkají, že hodnoty otevřené společnosti by se měly chránit.
Žádná svoboda pro nepřátele svobody a žádná demokracie pro nepřátele demokracie.
Potřebujeme imigrační zákon jako Kanada?
Jak moc musí být Německo tolerantní?
Jeden stát – dva světy? Přistěhovalectví v Německu.
Nový Ulm, Bavorsko
Jsem na cestě do základní školy v centru města, kde žáci obhajovali zavraždění karikaturistů Charlie Hebdo a ospravedlňovali násilí.
Důvod: Urazili proroka.
Ředitelka byla šokovaná reakcí svých žáků a obrátila se na rodiče, policii a veřejnost.
Slyšela jsem názory, že to bylo přirozené,
že židé jsou jako prasata a že kdyby měli nakreslit kříž nebo
se jen podívali na kříž, tak by ztratili svou islámskou sílu.
Já prostě nemohu dovolit, aby se tu zastávaly takové názory.
Tohle jsou děti, které jednou budou dospělými lidmi.
Ředitelka rozpoutala národní diskuzi a zjistila,
že její škola nebyla jediným případem.
Dostali jsme hodně reakcí z celého Německa
a mnozí psali, že na jejich školách řešili stejné problémy,
ale že se to báli zveřejnit.
Jsme v mnoha tématech příliš tolerantní?
Ano, já nás osobně vnímám jako příliš tolerantní.
Prostě si myslím, že musíme vymezit jasnou hranici
a říci, že po tuto hranici jsme tolerantní,
ale pokud ji překročíte,
tak to tak nenecháme. Toto nemůžeme v Německu tolerovat.
Učitelé se snaží naučit své žáky základní principy ústavy.
V této třídě rozebírají film o vraždě ze cti jedné mladé ženy.
Téměř všichni žáci se narodili v Německu, mají německý pas,
a přitom ukazují více pochopení pro pachatele než pro oběť.
Já mám také sestru, které je šestnáct,
a opravdu mě vytočí, když si vyjde nebo něco podnikne s nějakým kamarádem.
Ale my žijeme tady v Německu. Dívky v této zemi si mohou jít
zatancovat a samy se rozhodnout, s kým se chtějí kamarádit.
Ne, pro mě tohle neplatí.
Takže ty bys to nedovolil? Ne. Ale jsi Němec?
Narodil ses v Německu, máš německý pas.
Člověk prostě musí hlídat čest své vlastní sestry.
Ale tvoje sestra má ta samá práva jako ty.
A přece tady máme ústavu!
No, to jo, ale já ji neuznávám.
Ostatní žáci se zájmem poslouchají
a teď chtějí také promluvit. Ano, narodil jsem se tady.
Jsi Němec? Ano, přesně tak.
A oženil by ses například s německou křesťankou Lenou, Laurou, Lisou…
Hmmm, oženit se… Možná bych s ní chodil,
ale nevzal bych si ji. U nás je to tak,
že si musíme vzít krajanku. Já jsem Albánec,
takže ona musí být také Albánka a muslimka.
Musí tě poslouchat?
Ano, každopádně jak už řekl můj kamarád,
když si holka vyjde s klukem nebo s ním dokonce spí,
tak potom občas proti tomu bude použito násilí.
Ústava jasně stanovuje, že mají muži a ženy stejná práva.
Fajn. Ale ty to neuznáváš. Ne, samozřejmě, že ne.
Ale to je naše ústava.
Takže ty říkáš, že rodina je důležitější než ústava.
Ano, v podstatě je to tak. Otec doma určuje všechna práva
a my ho prostě musíme poslouchat.
Když učitelé osloví rodiče žáků ohledně těchto poznámek,
dostanou vynadáno a jsou slovně uráženi.
Když zmíním tyto věci nahlas před jejich rodiči,
první, co vždy uslyším je: „No jasně, jste nacistka,“
a myslím si, že kvůli naší historické minulosti,
ustupujeme a říkáme,
„Ne, už nejsme nacisti, a proto jsme
tak tolerantní,“ ale to je podle mého názoru ta chyba.
Mnoho madras (islámských škol) vkládá do hlav svých žáků určité představy
Bylo nám dovoleno navštívit s kamerou tuto madrasu v Bavorsku.
Jako všude jinde v Německu jde o turecký náboženský úřad.
Imám spadá pod tureckou vládu a každé čtyři roky
posílají nového. Nemusí mluvit německy a obvykle
nejsou obeznámeni s německou kulturou a podmínkami.
Děti se učí nazpaměť v arabštině korán,
aniž by tomu jazyku rozuměly.
Nic se nerozebírá, především ne pohled na ženy v Německu.
V koránu se dočítám, že žena musí poslouchat svého muže. Je to pravda?
Ano, to je pravda, protože žena patří výhradně jemu, musí nosit hidžáb
a neměla by nosit make-up a všechny ty ostatní věci.
Ze školy koránu doprovázíme tohoto mladého muže domů.
Aslanova rodina žije v Německu již dvacet let.
Mají 5 dětí. Otec vlastní místní květinářství.
Bylo by pro vás v pořádku, kdyby se vaše dcera
chtěla provdat za mladého muže ze školy, který by se jmenoval například Felix,
a byl by to třeba katolík a pocházel by z Lauingenu v Bavorsku?
Hmmm… to by nešlo dohromady s naší vírou.
Protože, když se berou, musí mít islámskou víru.
Nechal byste jet svou dceru na školní výlet?
Nenechal jsem ji a ani nenechám.
Rozumím, že je to trochu problém, ale jsem její otec.
Jsem její otec a musím se postarat o její bezpečnost.
Například jsem slyšel, že vzali 13 nebo 14letou dívku
a ona otěhotněla,
protože tady nejsou žádné...
v Německu nejsou žádné hranice.
Posloucháš svého bratra? – Ano, samozřejmě, musím.
V Německu mají ženy a muži stejná práva,
takže bratr nemůže mluvit do toho, co dívka dělá.
No, on je můj velký bratr a já ho musím respektovat
a musím dělat, co řekne.
Kolik rodin takto smýšlí? To nikdo neví.
Jsou tu dívky, které se z těchto poměrů dostanou.
Schovávají se a nechtějí, aby je někdo poznal, kvůli strachu
ze svých vlastních rodin.
Tato dívka našla útočiště u své kamarádky.
Rodina Benazir je z Pákistánu, žije v Německu přes třicet let,
ale stále prosazuje staré tradice.
(Falešný hlas) – Chtěli mě provdat za mého bratrance.
Musela bych se vrátit zpátky do Pákistánu, tak jsem si samozřejmě
řekla, že mě přece nemůžou donutit vzít si někoho proti mé vůli
a prostě mě poslat do jiné země, ale pro ně to bylo v pořádku, a ten nátlak byl velmi silný.
A tak existují tyto paralelní společnosti, které prostě mají své vlastní zákony.
Prostě by mi vzali pas, já bych ztratila jedinou možnost
se kdy vrátit do Německa a pak by byl můj život u konce.
Kdyby použili právo šaría, tak by mě také ukamenovali.
A proto jsem se rozhodla utéct a ukrývat se.
Benazir má strach, že by ji mohla její rodina najít.
Šla navštívit právničku, která byla také dítě imigrantů
a pomohla mnoha dalším ženám prosadit jejich práva.
Pojďme se podívat, jestli pro tebe můžeme najít nějaké řešení. Existuje pro Benazir nějaké řešení?
Možná nová identita jako Anna nebo Nina.
Není tak těžké provést změnu jména
v případech, jako je ten její, a také navrhnout,
aby opustila zemi - Německo,
pokud je tu taková možnost.
Odhaduje se, že je tu kolem 3 000 dalších dívek jako Benazir,
které jsou ohrožené sňatkem z donucení,
ale bude jich mnohem víc nenahlášených.
Toto jsou pouze případy dívek, kterým se z toho podařilo uniknout
a hledají pomoc. Takže si musíme položit otázku,
kolik žen nebo mužů, si to udělat netroufá.
V Německu máme tento zastaralý patriarchální systém
v paralelním světě a v paralelní společnosti.
Jde o určitou skupinu lidí migračního původu,
kteří nežijí v naší německé společnosti, ale místo toho zřejmě stále žijí
v jakési enklávě. Jsme příliš tolerantní? Když se z této paralelní společnosti
objeví netolerance k naší společnosti a ústavě a také nedostatek respektu,
tak potom říkám: „Žádnou svobodu pro nepřátele svobody.“
My se prostě nemůžeme dívat druhým směrem a říkat: „Nechte je, je
to jejich právo. Je to jejich kultura.“ Takhle to prostě nefunguje.
Toto si myslí také Irfan Pinanolo, syn tureckých imigrantů.
On a jeho kolega jsou na cestě k jednomu incidentu.
Policista z Hamburku se stejně jako mnoho jeho kolegů
adaptoval do německé společnosti.
Říká, že nutnou podmínkou je, že se lidé musí naučit německy,
a pokud tu chtějí zůstat delší dobu, tak se potom musí přizpůsobit
našemu systému a naučit se žít s pravidly a zákony této země.
Na Středním východě je možná úplně normální, že můžete bít svou ženu,
aby vám byla poslušná, a prosazovat tak svou vůli,
ale zde se chodí na partnerské terapie.
Dvakrát až třikrát denně ho volají do uprchlických zařízení
kvůli drobným útokům nebo náboženství.
U nás prostě nemůžete někoho udeřit jen proto,
že vyznává někoho jiného než Mohameda.
V tomto domě pro uprchlíky žijí lidé namačkaní v kontejnerech.
Není nám dovoleno tam vstoupit.
Objevilo se tu násilí a policie to vyšetřuje.
Mezi obyvateli proběhl spor.
Snažíme se zjistit, co se přesně stalo.
Musíme se na to podívat. Jeden je zraněný.
Už ho ošetřují a ten druhý pojede s námi.
Tady jsou světy, které spolu kolidují, nejde jen o různá náboženství,
ale také o lidi z nepřátelských národů.
Syřan proti Iráčanovi, Turek proti Kurdovi,
a ti si přenášejí konflikty z svých vlastních zemí tady do naší země.
Peelee, jak ho nazývají přátelé, se přestěhoval do místa, kde žijí pouze Němci.
Zprvu se na něj dívali s nedůvěrou, když se
se svou ženou zúčastnil různých místních akcí nebo šel na procházku po vesnici,
ale nyní je součástí komunity. Starší dcera půjde brzy do školy.
Před rokem jsme stále ještě žili v Hamburku, to by
moje dcera musela chodit do školy s mnohem větším počtem přistěhovalců,
s dětmi, které dokonce nemluví německy, a to by bylo určitě v jějí neprospěch.
Já si prostě myslím, že když tu lidé přijedou, musí se naučit jazyk,
protože, když nemluví naším jazykem, tak s nimi nemůžu mluvit
a nemůžeme si rozumět a povídat si.
Průzkum ukázal, že si 96,8 % Němců myslí, že Němec je ten, kdo mluví německy.
Pouze 37 % je názoru, že Němec je ten, kdo má německé předky.
Jak to ale vypadá s kurzy němčiny v zařízeních pro uprchlíky?
O uprchlíky se starají dobrovolníci.
Mezi uprchlíky najdete řemeslníky s profesemi, které jsou v Německu vyhledávány.
Mnozí žijí v Německu dlouhou dobu, ale nikdo je nikdy německy neučil.
Tak vy očividně umíte trošku německy. Ano, umím jen trošku.
Naučil jsem se trochu od kolegy z práce, ale ne ze školy.
Neměl jsem žádnou školu, kde bych se německy učil.
Vy tu jste dva roky? Ano, dva roky a neměl jsem vůbec žádný kurz němčiny.
Jednou týdně jsme měli kurz na jednu hodinu.
Chci se naučit německy. Jsme tu už čtyři roky.
Neměli jsme šanci se německy naučit, ale naučit se chceme.
Ve skutečnosti je to požadavek hned od začátku,
protože jinak to nebude fungovat v práci. Potřebují jazyk, aby mohli komunikovat.
A je tu něco jako spolupráce, kdy někdo řekne,
že jsi švec, tak se podívejme, jestli je tu někde v okolí švec, který by si tě vzal pod své křídlo.
Nebo jsi technik, tak tě pojďme někam umístit.
To všechno zkoušíme, ale na všechno potřebujeme úřad práce.
Dokonce i na dobrovolnickou stáž
vždy potřebujeme schválení úřadu práce.
Byrokracie místo integrace, téměř žádný jazykový
kurz a žádný kontakt s německými zaměstnavateli.
„Tohle nejsou jediné překážky,“ říká Rosemarie Peltier.
Posledních 20 let je ředitelkou tohoto zařízení.
Problém je, že ne každý se chce integrovat.
Je tu mnoho lidí, kteří chtějí žít svůj vlastní život podle toho, co chtějí a znají.
To je obrovský problém, protože se drží svého fanatismu,
především když dojde na jejich náboženství,
a prostě nechtějí rozumět tomu, o čem Německo je.
Neučí se tito uprchlíci o německém systému hodnot?
Jsem na cestě za obětí tohoto zanedbání, za dvojitým uprchlíkem.
Nejprve utekl ze Sýrie do Německa a potom utekl
z ubytovny pro uprchlíky do církevního sboru.
Wasem Sabagh byl obtěžován na místě, kde hledal útočiště.
Ten člověk byl radikální muslim.
Začal se se mnou bavit a když zjistil, že jsem křesťan, řekl:
„Vy křesťané jste špatní lidé.
Proč neposloucháte Alláha?
Proč jíte vepřové?“
A tak dále… Bylo to pro mě opravdu těžké a bál jsem se,
protože jsem myslel, že žiju v zemi, kde se lidé navzájem respektují,
kde přinejmenším každý respektuje toho druhého.
Měl jsem obavy jít na policii, protože ten muž mě udeřil a pak mi řekl:
„Klidně jim zavolej, stejně je to jen banda ženských.“
Jak si vysvětlujete to, že ostatní křesťané v ubytovně nezavolali policii?
Většina křesťanů, a znám jich hodně, nechce mít problémy.
Bojí se, že když zavolají policii, budou mít problémy se svým statutem imigranta 1603.
To jsou jejich zkušenosti.
Když zavoláte policii, znamená to víc problémů.
Je toto ojedinělý případ? Je to jen přehnané?
Jsme na cestě do Mnichova.
Zde má sídlo „Ústřední výbor východních křesťanů“.
U pracovního stolu Simona Jacoba často sedí vystrašení křesťanští uprchlíci.
Vůbec mě to nepřekvapuje. Často slýcháme,
že takové případy vyplynuly na povrch.
Kvůli probíhajícím konfliktům v domácích regionech ale musíme předpokládat,
že je tu opravdu mnoho více takových případů, které nikdy nespatří světlo světa.
Jsme jako společnost příliš tolerantní? Nejsme příliš tolerantní, jsme příliš naivní.
Má tolerance končí tam, kde už není projevována tolerance ke mně.
Jsem silně přesvědčen, že kromě zajištění materiálních potřeb pro tyto uprchlíky se musíme jasně zaměřit na to,
aby každý uprchlík pochopil, že pokud tu chce zůstat,
musí přijmout náš systém hodnot.
A pokud nechce, pak by měl popřemýšlet o tom, že naši zemi opustí.
Mají politici nějakou odpověď? Hodně lidí o tom pochybuje.
76 % občanů Berlína si myslí, že politické strany se dostatečně nezajímají o problémy,
které vznikly v souvislosti s imigrací.
Jsem na cestě k integrační komisařce Aydan Ozoguz.
Dozvěděla jsem se od křesťanských uprchlíků, že jsou obtěžování jako nevěřící
a že jsou nazýváni např. jako kafíři (to je hrubý výraz pro nemuslima), že jsou jejich rodiny
šikanovány a že konflikty z jejich domovských zemí pokračují i zde.
Jak to můžeme tolerovat? – Co by mohlo pomoci
a o čem se teď hodně mluví, ale je to přirozeně spojené s výdaji,
je rozšíření podpůrné sítě sociálních pracovníků
v domovech těchto jednotlivých uprchlíků.
To je myšleno až do bodu, že chceme slyšet, co se děje v těchto jednotlivých případech,
hlavně když se jedná o šikanu,
která není standardem. Ale jestliže se to stane,
tak to potom musíme samozřejmě prozkoumat mnohem víc zblízka.
Neměli bychom spíše mnohem víc prozkoumat to,
že židovské komunity varovaly své členy
před nošením jarmulky na veřejnosti v určitých částech měst?
Jedu taxíkem do synagogy v Neuköllnu.
Jsem odhodlaná zjistit, jestli je to pravda.
Bylo mi řečeno, že tady v Neuköllnu a v Kreuzbergu
nemůžete chodit s jarmulkou na hlavě, aniž by vás někdo obtěžoval.
Dívali by se na něj s opovržením a pravděpodobně by mu nadávali,
protože tu žije hodně muslimů.
Nejde přímo o turecké muslimy,
ale Araby - ti mají více problémů s židy.
Vypadá to, že si lidé zvykli, že se nemůže parkovat před synagogami.
Jsou tu zátarasy před vstupem a probíhají bezpečnostní prohlídky jako na letišti.
Synagogy jsou policií hlídané ve dne v noci.
Jdu na setkání s rabínem Danielem Alterem,
kterého napadla a zbila skupinka mladíků. Také jeho malá dcera byla v ohrožení.
Od té doby už Daniel nenosí jarmulku na veřejnosti.
Neukölln je opravdovým ohniskem a nedoporučoval bych nikomu,
aby se tu ukazoval jako žid.
Co si myslíte, že se stalo s výchovou těchto mladých lidí, kteří vás napadli? Co se nepovedlo?
Myslím si, že je to otázka základních práv v demokracii.
Máme ústavou garantovaná základní práva -
to je například svoboda projevu, svoboda vyznání.
Je důležité, že můžeme být a měli bychom být toleratní,
Je to náš vnitřní, důležitý systém hodnot,
který je jádrem demokratické společnosti.
Tady jde o řekněme netoleranci vůči nám,
je naší povinností opravdu bránit naše hodnoty proti nejvyšší netoleranci,
a pokud se neumíme skutečně postavit za tyto hodnoty,
pak nemůžeme očekávat, že budou přijímany také ostatními.
Opravdu dostatečně netrváme na našich hodnotách?
Hassan Allouche je smírčím soudcem třetí generace.
Stejně jako v mnoha arabských zemích a v Turecku
se i v Německu vyvinul skoro bez povšimnutí paralelní soudní systém.
Takzvaní smírčí soudci urovnávají dokonce velmi vážné kriminální činy
bez přítomnosti policie či soudu.
Rodilý Libanonec není právník ani soudce, žije ze sociálních dávek.
Pracuje jako dobrovolník.
Proč za vámi vaši krajané přicházejí, když mají problémy? Proč se neobrátí na odpovídající orgány?
Lidé za mnou přicházejí, protože vědí, že nepřestanu, dokud do situace nevnesu smír.
Smír je pro mě prioritou.
Zastavím problém
ještě předtím, než se do toho zapletou ten či onen muž,
jeho rodina, přátelé
a všichni ostatní, a všichni nakonec skončí v obrovské potyčce. Já si promluvím s oběma rodinami
kdekoliv u nich doma a nakonec všichni souhlasí
s dohodou v podobě mírového řešení.
Hassan je ve svém okolí v Neuköllnu dobře známý.
Usmiřuje rodinné hádky a vyjednává spory mezi nepřátelskými gangy.
Dokud vím, že jste poblíž, cítím se bezpečně. Děkuji moc.
Je fajn, že jste na světě. Cítíme se dobře, když jste poblíž.
Jsem tady ve dne v noci.
Pomohl vám někdy? – Opravdu mnohokrát. S čím? Bylo toto hodně, ale nemůžu říct, o co šlo.
Je to velmi silný anděl po mém boku.
A proč nemůžete říci, s čím Vám pomohl?
Byl to strašný konflikt? – Ano, to byl.
A on vám pomohl? – Opravdu hodně.
Děkuji mu za to každý den. Vyjednával mezi dvěmi zúčastněnými stranami?
Přesně tak. Takže vy jste pak ani vlastně nemusel
jít k soudu. – Člověk pak k soudu nemusí, to opravdu ne.
On prostě rozsoudí všechno tady na jednom místě.
Neznám nikoho jiného, komu bych víc věřil.
Ani policii? - To nikdy.
Opravdu nikdy. Já mu zavolám dřív, než bych zavolal policii.
Cítím se bezpečněji. Nedůvěřuju policii ani správnímu systému.
Soudce Dr. Schromek podezřívavě nahlíží
na aktivity těchto takzvaných smírčích soudců.
Jeho zkušenost je, že gang zaplatí velkou sumu, aby přinutily svědky stáhnout výpovědi.
Vyjednávači pak tvrdí, že již vše urovnali.
Soudní případy kolabují. Předkládá jeden příklad: Divoký západ v Brémách. Střelba v centru města Brémy.
Proběha honička mezi dvěmi auty.
Ze zadního vozidla se několikrát vystřelilo na auto vepředu a střelba byla opětovaná z prvního vozidla.
Když ten případ přišel k soudu (byly do toho zapleteny gangy),
nikdo za to nebyl podle bremenského správního soudu
trestně zodpovědný. Jenže když nechám účastníky zažít,
že se z toho dostanou, a že budou tímto způsobem
zproštěni viny,
i když spáchali vážné trestné činy, udělají to znovu.
Dělá vám starosti, že je stále více a více případů tohoto paralelního práva?
Rozhodně ano, dělá mi to velké starosti kvůli našemu právnímu systému,
který byl schválen naším parlamentem, a vyjadřuje systém hodnot naší společnosti,
na kterém jsme se všichni společně shodli, a chceme, aby jej používali všichni.
V Německu platí německé zákony a nic jiného, a to platí pro všechny.
Existují příklady, ze kterých bychom se mohli poučit?
Mnoho německých politiků poukazuje na Kanadu
a hledá tam řešení.
Kanadský imigrační zákon staví na systému bodů:
ohodnotí se vzdělání, věk, profese a jazykové schopnosti.
Potencionální imigranti mají šanci pouze v případě, že dosáhnou určitého počtu bodů.
Každé kanadské město má tzv. vstupní centrum.
250 000 imigrantů a 30 000 uprchlíků
přišlo do Kanady v roce 2014.
Jedna opatrovnice dohlíží na mladý iránský pár.
Jsou v Kanadě pouze dva týdny a stále mají strach.
Nechtějí ukázat svou identitu.
Jejich opatrovnice je také původně uprchlice z Iránu.
Mluví jazykem mladého páru a pomáhá jim se integrovat
do jejich nové domovské země.
Utekli jsme z Iránu do Turecka.
Nechci říkat jak. Tam jsme se nahlásili v uprchlickém centru Organizace spojených národů.
Dali nás na seznam a byli jsme pozváni na kanadskou ambasádu v Istanbulu.
Pak nám dali letenky. Jsme totiž konvertiti. Konvertovali jsme od islámu ke křesťanství
a v Iránu za tohle trestají smrtí.
Ano
…
imigrace a jejich vlivech na německou společnost a zákon
Očekává se, že přibližně 800 000 uprchlíků imigruje do Německa
tento rok. Vidí zde nějakou budoucnost?
Chtějí být součástí společnosti, integrovat se,
nebo se pouze ponoří do paralelních světů?
Obávám se, že se zopakují stejné chyby, které se udělaly v padesátých a šedesátých letech,
kdy vláda pozvala všechny zahraniční dělníky,
kteří zde pro sebe vybudovali kompletní paralelní světy a že to dnes dělají znovu.
Podle ústavy mají muži a ženy stejná práva,
ale hodně imigrantů to vidí úplně opačně.
Ženy musí poslouchat muže. Je to pravda?
Ano, to je pravda, protože žena patří pouze a jen určitému muži
a nikomu jinému a musí nosit na hlavě šátek, neměla by mít make-up a podobně.
Právní experti varují před paralelním právem nazvaným „právo míru“.
V Německu máme německé zákony a nic dalšího, a ty platí pro všechny
včetně imigrantů a uprchlíků.
Mnozí říkají, že hodnoty otevřené společnosti by se měly chránit.
Žádná svoboda pro nepřátele svobody a žádná demokracie pro nepřátele demokracie.
Potřebujeme imigrační zákon jako Kanada?
Jak moc musí být Německo tolerantní?
Jeden stát – dva světy? Přistěhovalectví v Německu.
Nový Ulm, Bavorsko
Jsem na cestě do základní školy v centru města, kde žáci obhajovali zavraždění karikaturistů Charlie Hebdo a ospravedlňovali násilí.
Důvod: Urazili proroka.
Ředitelka byla šokovaná reakcí svých žáků a obrátila se na rodiče, policii a veřejnost.
Slyšela jsem názory, že to bylo přirozené,
že židé jsou jako prasata a že kdyby měli nakreslit kříž nebo
se jen podívali na kříž, tak by ztratili svou islámskou sílu.
Já prostě nemohu dovolit, aby se tu zastávaly takové názory.
Tohle jsou děti, které jednou budou dospělými lidmi.
Ředitelka rozpoutala národní diskuzi a zjistila,
že její škola nebyla jediným případem.
Dostali jsme hodně reakcí z celého Německa
a mnozí psali, že na jejich školách řešili stejné problémy,
ale že se to báli zveřejnit.
Jsme v mnoha tématech příliš tolerantní?
Ano, já nás osobně vnímám jako příliš tolerantní.
Prostě si myslím, že musíme vymezit jasnou hranici
a říci, že po tuto hranici jsme tolerantní,
ale pokud ji překročíte,
tak to tak nenecháme. Toto nemůžeme v Německu tolerovat.
Učitelé se snaží naučit své žáky základní principy ústavy.
V této třídě rozebírají film o vraždě ze cti jedné mladé ženy.
Téměř všichni žáci se narodili v Německu, mají německý pas,
a přitom ukazují více pochopení pro pachatele než pro oběť.
Já mám také sestru, které je šestnáct,
a opravdu mě vytočí, když si vyjde nebo něco podnikne s nějakým kamarádem.
Ale my žijeme tady v Německu. Dívky v této zemi si mohou jít
zatancovat a samy se rozhodnout, s kým se chtějí kamarádit.
Ne, pro mě tohle neplatí.
Takže ty bys to nedovolil? Ne. Ale jsi Němec?
Narodil ses v Německu, máš německý pas.
Člověk prostě musí hlídat čest své vlastní sestry.
Ale tvoje sestra má ta samá práva jako ty.
A přece tady máme ústavu!
No, to jo, ale já ji neuznávám.
Ostatní žáci se zájmem poslouchají
a teď chtějí také promluvit. Ano, narodil jsem se tady.
Jsi Němec? Ano, přesně tak.
A oženil by ses například s německou křesťankou Lenou, Laurou, Lisou…
Hmmm, oženit se… Možná bych s ní chodil,
ale nevzal bych si ji. U nás je to tak,
že si musíme vzít krajanku. Já jsem Albánec,
takže ona musí být také Albánka a muslimka.
Musí tě poslouchat?
Ano, každopádně jak už řekl můj kamarád,
když si holka vyjde s klukem nebo s ním dokonce spí,
tak potom občas proti tomu bude použito násilí.
Ústava jasně stanovuje, že mají muži a ženy stejná práva.
Fajn. Ale ty to neuznáváš. Ne, samozřejmě, že ne.
Ale to je naše ústava.
Takže ty říkáš, že rodina je důležitější než ústava.
Ano, v podstatě je to tak. Otec doma určuje všechna práva
a my ho prostě musíme poslouchat.
Když učitelé osloví rodiče žáků ohledně těchto poznámek,
dostanou vynadáno a jsou slovně uráženi.
Když zmíním tyto věci nahlas před jejich rodiči,
první, co vždy uslyším je: „No jasně, jste nacistka,“
a myslím si, že kvůli naší historické minulosti,
ustupujeme a říkáme,
„Ne, už nejsme nacisti, a proto jsme
tak tolerantní,“ ale to je podle mého názoru ta chyba.
Mnoho madras (islámských škol) vkládá do hlav svých žáků určité představy
Bylo nám dovoleno navštívit s kamerou tuto madrasu v Bavorsku.
Jako všude jinde v Německu jde o turecký náboženský úřad.
Imám spadá pod tureckou vládu a každé čtyři roky
posílají nového. Nemusí mluvit německy a obvykle
nejsou obeznámeni s německou kulturou a podmínkami.
Děti se učí nazpaměť v arabštině korán,
aniž by tomu jazyku rozuměly.
Nic se nerozebírá, především ne pohled na ženy v Německu.
V koránu se dočítám, že žena musí poslouchat svého muže. Je to pravda?
Ano, to je pravda, protože žena patří výhradně jemu, musí nosit hidžáb
a neměla by nosit make-up a všechny ty ostatní věci.
Ze školy koránu doprovázíme tohoto mladého muže domů.
Aslanova rodina žije v Německu již dvacet let.
Mají 5 dětí. Otec vlastní místní květinářství.
Bylo by pro vás v pořádku, kdyby se vaše dcera
chtěla provdat za mladého muže ze školy, který by se jmenoval například Felix,
a byl by to třeba katolík a pocházel by z Lauingenu v Bavorsku?
Hmmm… to by nešlo dohromady s naší vírou.
Protože, když se berou, musí mít islámskou víru.
Nechal byste jet svou dceru na školní výlet?
Nenechal jsem ji a ani nenechám.
Rozumím, že je to trochu problém, ale jsem její otec.
Jsem její otec a musím se postarat o její bezpečnost.
Například jsem slyšel, že vzali 13 nebo 14letou dívku
a ona otěhotněla,
protože tady nejsou žádné...
v Německu nejsou žádné hranice.
Posloucháš svého bratra? – Ano, samozřejmě, musím.
V Německu mají ženy a muži stejná práva,
takže bratr nemůže mluvit do toho, co dívka dělá.
No, on je můj velký bratr a já ho musím respektovat
a musím dělat, co řekne.
Kolik rodin takto smýšlí? To nikdo neví.
Jsou tu dívky, které se z těchto poměrů dostanou.
Schovávají se a nechtějí, aby je někdo poznal, kvůli strachu
ze svých vlastních rodin.
Tato dívka našla útočiště u své kamarádky.
Rodina Benazir je z Pákistánu, žije v Německu přes třicet let,
ale stále prosazuje staré tradice.
(Falešný hlas) – Chtěli mě provdat za mého bratrance.
Musela bych se vrátit zpátky do Pákistánu, tak jsem si samozřejmě
řekla, že mě přece nemůžou donutit vzít si někoho proti mé vůli
a prostě mě poslat do jiné země, ale pro ně to bylo v pořádku, a ten nátlak byl velmi silný.
A tak existují tyto paralelní společnosti, které prostě mají své vlastní zákony.
Prostě by mi vzali pas, já bych ztratila jedinou možnost
se kdy vrátit do Německa a pak by byl můj život u konce.
Kdyby použili právo šaría, tak by mě také ukamenovali.
A proto jsem se rozhodla utéct a ukrývat se.
Benazir má strach, že by ji mohla její rodina najít.
Šla navštívit právničku, která byla také dítě imigrantů
a pomohla mnoha dalším ženám prosadit jejich práva.
Pojďme se podívat, jestli pro tebe můžeme najít nějaké řešení. Existuje pro Benazir nějaké řešení?
Možná nová identita jako Anna nebo Nina.
Není tak těžké provést změnu jména
v případech, jako je ten její, a také navrhnout,
aby opustila zemi - Německo,
pokud je tu taková možnost.
Odhaduje se, že je tu kolem 3 000 dalších dívek jako Benazir,
které jsou ohrožené sňatkem z donucení,
ale bude jich mnohem víc nenahlášených.
Toto jsou pouze případy dívek, kterým se z toho podařilo uniknout
a hledají pomoc. Takže si musíme položit otázku,
kolik žen nebo mužů, si to udělat netroufá.
V Německu máme tento zastaralý patriarchální systém
v paralelním světě a v paralelní společnosti.
Jde o určitou skupinu lidí migračního původu,
kteří nežijí v naší německé společnosti, ale místo toho zřejmě stále žijí
v jakési enklávě. Jsme příliš tolerantní? Když se z této paralelní společnosti
objeví netolerance k naší společnosti a ústavě a také nedostatek respektu,
tak potom říkám: „Žádnou svobodu pro nepřátele svobody.“
My se prostě nemůžeme dívat druhým směrem a říkat: „Nechte je, je
to jejich právo. Je to jejich kultura.“ Takhle to prostě nefunguje.
Toto si myslí také Irfan Pinanolo, syn tureckých imigrantů.
On a jeho kolega jsou na cestě k jednomu incidentu.
Policista z Hamburku se stejně jako mnoho jeho kolegů
adaptoval do německé společnosti.
Říká, že nutnou podmínkou je, že se lidé musí naučit německy,
a pokud tu chtějí zůstat delší dobu, tak se potom musí přizpůsobit
našemu systému a naučit se žít s pravidly a zákony této země.
Na Středním východě je možná úplně normální, že můžete bít svou ženu,
aby vám byla poslušná, a prosazovat tak svou vůli,
ale zde se chodí na partnerské terapie.
Dvakrát až třikrát denně ho volají do uprchlických zařízení
kvůli drobným útokům nebo náboženství.
U nás prostě nemůžete někoho udeřit jen proto,
že vyznává někoho jiného než Mohameda.
V tomto domě pro uprchlíky žijí lidé namačkaní v kontejnerech.
Není nám dovoleno tam vstoupit.
Objevilo se tu násilí a policie to vyšetřuje.
Mezi obyvateli proběhl spor.
Snažíme se zjistit, co se přesně stalo.
Musíme se na to podívat. Jeden je zraněný.
Už ho ošetřují a ten druhý pojede s námi.
Tady jsou světy, které spolu kolidují, nejde jen o různá náboženství,
ale také o lidi z nepřátelských národů.
Syřan proti Iráčanovi, Turek proti Kurdovi,
a ti si přenášejí konflikty z svých vlastních zemí tady do naší země.
Peelee, jak ho nazývají přátelé, se přestěhoval do místa, kde žijí pouze Němci.
Zprvu se na něj dívali s nedůvěrou, když se
se svou ženou zúčastnil různých místních akcí nebo šel na procházku po vesnici,
ale nyní je součástí komunity. Starší dcera půjde brzy do školy.
Před rokem jsme stále ještě žili v Hamburku, to by
moje dcera musela chodit do školy s mnohem větším počtem přistěhovalců,
s dětmi, které dokonce nemluví německy, a to by bylo určitě v jějí neprospěch.
Já si prostě myslím, že když tu lidé přijedou, musí se naučit jazyk,
protože, když nemluví naším jazykem, tak s nimi nemůžu mluvit
a nemůžeme si rozumět a povídat si.
Průzkum ukázal, že si 96,8 % Němců myslí, že Němec je ten, kdo mluví německy.
Pouze 37 % je názoru, že Němec je ten, kdo má německé předky.
Jak to ale vypadá s kurzy němčiny v zařízeních pro uprchlíky?
O uprchlíky se starají dobrovolníci.
Mezi uprchlíky najdete řemeslníky s profesemi, které jsou v Německu vyhledávány.
Mnozí žijí v Německu dlouhou dobu, ale nikdo je nikdy německy neučil.
Tak vy očividně umíte trošku německy. Ano, umím jen trošku.
Naučil jsem se trochu od kolegy z práce, ale ne ze školy.
Neměl jsem žádnou školu, kde bych se německy učil.
Vy tu jste dva roky? Ano, dva roky a neměl jsem vůbec žádný kurz němčiny.
Jednou týdně jsme měli kurz na jednu hodinu.
Chci se naučit německy. Jsme tu už čtyři roky.
Neměli jsme šanci se německy naučit, ale naučit se chceme.
Ve skutečnosti je to požadavek hned od začátku,
protože jinak to nebude fungovat v práci. Potřebují jazyk, aby mohli komunikovat.
A je tu něco jako spolupráce, kdy někdo řekne,
že jsi švec, tak se podívejme, jestli je tu někde v okolí švec, který by si tě vzal pod své křídlo.
Nebo jsi technik, tak tě pojďme někam umístit.
To všechno zkoušíme, ale na všechno potřebujeme úřad práce.
Dokonce i na dobrovolnickou stáž
vždy potřebujeme schválení úřadu práce.
Byrokracie místo integrace, téměř žádný jazykový
kurz a žádný kontakt s německými zaměstnavateli.
„Tohle nejsou jediné překážky,“ říká Rosemarie Peltier.
Posledních 20 let je ředitelkou tohoto zařízení.
Problém je, že ne každý se chce integrovat.
Je tu mnoho lidí, kteří chtějí žít svůj vlastní život podle toho, co chtějí a znají.
To je obrovský problém, protože se drží svého fanatismu,
především když dojde na jejich náboženství,
a prostě nechtějí rozumět tomu, o čem Německo je.
Neučí se tito uprchlíci o německém systému hodnot?
Jsem na cestě za obětí tohoto zanedbání, za dvojitým uprchlíkem.
Nejprve utekl ze Sýrie do Německa a potom utekl
z ubytovny pro uprchlíky do církevního sboru.
Wasem Sabagh byl obtěžován na místě, kde hledal útočiště.
Ten člověk byl radikální muslim.
Začal se se mnou bavit a když zjistil, že jsem křesťan, řekl:
„Vy křesťané jste špatní lidé.
Proč neposloucháte Alláha?
Proč jíte vepřové?“
A tak dále… Bylo to pro mě opravdu těžké a bál jsem se,
protože jsem myslel, že žiju v zemi, kde se lidé navzájem respektují,
kde přinejmenším každý respektuje toho druhého.
Měl jsem obavy jít na policii, protože ten muž mě udeřil a pak mi řekl:
„Klidně jim zavolej, stejně je to jen banda ženských.“
Jak si vysvětlujete to, že ostatní křesťané v ubytovně nezavolali policii?
Většina křesťanů, a znám jich hodně, nechce mít problémy.
Bojí se, že když zavolají policii, budou mít problémy se svým statutem imigranta 1603.
To jsou jejich zkušenosti.
Když zavoláte policii, znamená to víc problémů.
Je toto ojedinělý případ? Je to jen přehnané?
Jsme na cestě do Mnichova.
Zde má sídlo „Ústřední výbor východních křesťanů“.
U pracovního stolu Simona Jacoba často sedí vystrašení křesťanští uprchlíci.
Vůbec mě to nepřekvapuje. Často slýcháme,
že takové případy vyplynuly na povrch.
Kvůli probíhajícím konfliktům v domácích regionech ale musíme předpokládat,
že je tu opravdu mnoho více takových případů, které nikdy nespatří světlo světa.
Jsme jako společnost příliš tolerantní? Nejsme příliš tolerantní, jsme příliš naivní.
Má tolerance končí tam, kde už není projevována tolerance ke mně.
Jsem silně přesvědčen, že kromě zajištění materiálních potřeb pro tyto uprchlíky se musíme jasně zaměřit na to,
aby každý uprchlík pochopil, že pokud tu chce zůstat,
musí přijmout náš systém hodnot.
A pokud nechce, pak by měl popřemýšlet o tom, že naši zemi opustí.
Mají politici nějakou odpověď? Hodně lidí o tom pochybuje.
76 % občanů Berlína si myslí, že politické strany se dostatečně nezajímají o problémy,
které vznikly v souvislosti s imigrací.
Jsem na cestě k integrační komisařce Aydan Ozoguz.
Dozvěděla jsem se od křesťanských uprchlíků, že jsou obtěžování jako nevěřící
a že jsou nazýváni např. jako kafíři (to je hrubý výraz pro nemuslima), že jsou jejich rodiny
šikanovány a že konflikty z jejich domovských zemí pokračují i zde.
Jak to můžeme tolerovat? – Co by mohlo pomoci
a o čem se teď hodně mluví, ale je to přirozeně spojené s výdaji,
je rozšíření podpůrné sítě sociálních pracovníků
v domovech těchto jednotlivých uprchlíků.
To je myšleno až do bodu, že chceme slyšet, co se děje v těchto jednotlivých případech,
hlavně když se jedná o šikanu,
která není standardem. Ale jestliže se to stane,
tak to potom musíme samozřejmě prozkoumat mnohem víc zblízka.
Neměli bychom spíše mnohem víc prozkoumat to,
že židovské komunity varovaly své členy
před nošením jarmulky na veřejnosti v určitých částech měst?
Jedu taxíkem do synagogy v Neuköllnu.
Jsem odhodlaná zjistit, jestli je to pravda.
Bylo mi řečeno, že tady v Neuköllnu a v Kreuzbergu
nemůžete chodit s jarmulkou na hlavě, aniž by vás někdo obtěžoval.
Dívali by se na něj s opovržením a pravděpodobně by mu nadávali,
protože tu žije hodně muslimů.
Nejde přímo o turecké muslimy,
ale Araby - ti mají více problémů s židy.
Vypadá to, že si lidé zvykli, že se nemůže parkovat před synagogami.
Jsou tu zátarasy před vstupem a probíhají bezpečnostní prohlídky jako na letišti.
Synagogy jsou policií hlídané ve dne v noci.
Jdu na setkání s rabínem Danielem Alterem,
kterého napadla a zbila skupinka mladíků. Také jeho malá dcera byla v ohrožení.
Od té doby už Daniel nenosí jarmulku na veřejnosti.
Neukölln je opravdovým ohniskem a nedoporučoval bych nikomu,
aby se tu ukazoval jako žid.
Co si myslíte, že se stalo s výchovou těchto mladých lidí, kteří vás napadli? Co se nepovedlo?
Myslím si, že je to otázka základních práv v demokracii.
Máme ústavou garantovaná základní práva -
to je například svoboda projevu, svoboda vyznání.
Je důležité, že můžeme být a měli bychom být toleratní,
Je to náš vnitřní, důležitý systém hodnot,
který je jádrem demokratické společnosti.
Tady jde o řekněme netoleranci vůči nám,
je naší povinností opravdu bránit naše hodnoty proti nejvyšší netoleranci,
a pokud se neumíme skutečně postavit za tyto hodnoty,
pak nemůžeme očekávat, že budou přijímany také ostatními.
Opravdu dostatečně netrváme na našich hodnotách?
Hassan Allouche je smírčím soudcem třetí generace.
Stejně jako v mnoha arabských zemích a v Turecku
se i v Německu vyvinul skoro bez povšimnutí paralelní soudní systém.
Takzvaní smírčí soudci urovnávají dokonce velmi vážné kriminální činy
bez přítomnosti policie či soudu.
Rodilý Libanonec není právník ani soudce, žije ze sociálních dávek.
Pracuje jako dobrovolník.
Proč za vámi vaši krajané přicházejí, když mají problémy? Proč se neobrátí na odpovídající orgány?
Lidé za mnou přicházejí, protože vědí, že nepřestanu, dokud do situace nevnesu smír.
Smír je pro mě prioritou.
Zastavím problém
ještě předtím, než se do toho zapletou ten či onen muž,
jeho rodina, přátelé
a všichni ostatní, a všichni nakonec skončí v obrovské potyčce. Já si promluvím s oběma rodinami
kdekoliv u nich doma a nakonec všichni souhlasí
s dohodou v podobě mírového řešení.
Hassan je ve svém okolí v Neuköllnu dobře známý.
Usmiřuje rodinné hádky a vyjednává spory mezi nepřátelskými gangy.
Dokud vím, že jste poblíž, cítím se bezpečně. Děkuji moc.
Je fajn, že jste na světě. Cítíme se dobře, když jste poblíž.
Jsem tady ve dne v noci.
Pomohl vám někdy? – Opravdu mnohokrát. S čím? Bylo toto hodně, ale nemůžu říct, o co šlo.
Je to velmi silný anděl po mém boku.
A proč nemůžete říci, s čím Vám pomohl?
Byl to strašný konflikt? – Ano, to byl.
A on vám pomohl? – Opravdu hodně.
Děkuji mu za to každý den. Vyjednával mezi dvěmi zúčastněnými stranami?
Přesně tak. Takže vy jste pak ani vlastně nemusel
jít k soudu. – Člověk pak k soudu nemusí, to opravdu ne.
On prostě rozsoudí všechno tady na jednom místě.
Neznám nikoho jiného, komu bych víc věřil.
Ani policii? - To nikdy.
Opravdu nikdy. Já mu zavolám dřív, než bych zavolal policii.
Cítím se bezpečněji. Nedůvěřuju policii ani správnímu systému.
Soudce Dr. Schromek podezřívavě nahlíží
na aktivity těchto takzvaných smírčích soudců.
Jeho zkušenost je, že gang zaplatí velkou sumu, aby přinutily svědky stáhnout výpovědi.
Vyjednávači pak tvrdí, že již vše urovnali.
Soudní případy kolabují. Předkládá jeden příklad: Divoký západ v Brémách. Střelba v centru města Brémy.
Proběha honička mezi dvěmi auty.
Ze zadního vozidla se několikrát vystřelilo na auto vepředu a střelba byla opětovaná z prvního vozidla.
Když ten případ přišel k soudu (byly do toho zapleteny gangy),
nikdo za to nebyl podle bremenského správního soudu
trestně zodpovědný. Jenže když nechám účastníky zažít,
že se z toho dostanou, a že budou tímto způsobem
zproštěni viny,
i když spáchali vážné trestné činy, udělají to znovu.
Dělá vám starosti, že je stále více a více případů tohoto paralelního práva?
Rozhodně ano, dělá mi to velké starosti kvůli našemu právnímu systému,
který byl schválen naším parlamentem, a vyjadřuje systém hodnot naší společnosti,
na kterém jsme se všichni společně shodli, a chceme, aby jej používali všichni.
V Německu platí německé zákony a nic jiného, a to platí pro všechny.
Existují příklady, ze kterých bychom se mohli poučit?
Mnoho německých politiků poukazuje na Kanadu
a hledá tam řešení.
Kanadský imigrační zákon staví na systému bodů:
ohodnotí se vzdělání, věk, profese a jazykové schopnosti.
Potencionální imigranti mají šanci pouze v případě, že dosáhnou určitého počtu bodů.
Každé kanadské město má tzv. vstupní centrum.
250 000 imigrantů a 30 000 uprchlíků
přišlo do Kanady v roce 2014.
Jedna opatrovnice dohlíží na mladý iránský pár.
Jsou v Kanadě pouze dva týdny a stále mají strach.
Nechtějí ukázat svou identitu.
Jejich opatrovnice je také původně uprchlice z Iránu.
Mluví jazykem mladého páru a pomáhá jim se integrovat
do jejich nové domovské země.
Utekli jsme z Iránu do Turecka.
Nechci říkat jak. Tam jsme se nahlásili v uprchlickém centru Organizace spojených národů.
Dali nás na seznam a byli jsme pozváni na kanadskou ambasádu v Istanbulu.
Pak nám dali letenky. Jsme totiž konvertiti. Konvertovali jsme od islámu ke křesťanství
a v Iránu za tohle trestají smrtí.
Ano
…